Osmnáct - prosinec 1938
Pro Arengu, že jí minulá kapitola přišla moc krátká.
Prosincová blata jsou pochmurná. Bílá a černá, nebezpečná. Pod sněhem nejsou vidět vyšlapané cestičky; dokud neudeří mrazy, každý krok může být poslední. I místní se touhle dobou blatům vyhýbají. Přesto sem mlynářský tovaryš zamířil. Co tady chce dělat?
Vojtěch, jmenuje se Vojtěch. Tonka se chvíli v duchu mazlí s tím jménem. Vojtěch, Vojta, Vojtíšek. Proč se vydal na blata, právě teď, když jsou doopravdy nebezpečná?! Každou chvíli se zastavuje a opatrně rozhlíží, je jasné, že nechce, aby ho tu někdo viděl. Je zázrak, že si jí ještě nevšiml.
Tonka se tiskne ke kmeni staré borovice. Není to moc dobrý úkryt, kdyby se podíval jejím směrem, jen těžko by ji přehlédl. Jenomže tady, hluboko uvnitř blat, už není moc míst, kde by se člověk mohl schovat. Tonce tluče srdce až v krku, má pocit, že ho musí být slyšet. Kdyby ji viděl, umřela by studem. Na to, že by je tu mohl vidět i nějaký pohraničník, raději ani nemyslí. Pohraničníci chodí jen po cestách, utěšuje se Tonka v duchu, na blata si netroufají.
Opatrně vyhlédne zpoza kmene, kůra ji poškrábe na tváři. Vojtěch se zastavil, zvedá ruku. Někoho zdraví. Tonka mhouří oči do řídké mlhy, která se najednou vzala kdoví odkud. V porostu mladých bříz se zvedne postava. Je to nějaká žena. Žena v krásném, moderním kabátě, vypadá jako městská panička.
Tonku bodne osten žárlivosti. Na tvář jí sklouzne zrádná slza, rázně jí setře špinavou pěstí. Cítí se tak zahanbená! Proč sem jenom lezla?! Nejradši by se hned teď zvedla a utekla, jenomže to by ji viděli. Nedá se nic dělat, musí vypít svůj kalich hořkosti do dna.
Vojta s tou cizí ženou hovoří, na tu dálku ale není slyšet, co si říkají. Potom sundá ze zad tlumok a něco z něj paničce podává, za chvíli toho ta ženská má plnou náruč. Odnese to pár kroků k nějaké hromadě. Mlha se trhá do tenkých cárů a mezi nimi Tonka v té hromadě rozpozná pár kufrů a nějaké rance. Rance…, které se hýbají. Ne. Nejsou to rance, jsou to děti!
Tonka se zamračí. O co tady jde? Že by Čeští utečenci? Proč by ale tábořili tady, uprostřed bažin, na hranici? Najednou ji poleká ostré hvízdnutí.: „Pojď za námi, divoženko! Snad sis nemyslela, že o tobě nevím?!“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Joj! Tak to je zas uříznutý v
Joj! Tak to je zas uříznutý v tom nejnapínavějším!
Zase týden čekat, ach jo. Skvělý kousek.
Ale zas tak velký cliffhanger
Ale zas tak velký cliffhanger to není, ne:-)
Přece si nevyřídím vypravěčku ve třetině (Ups, my už jsme ve třetině, budu muset pohnout, když se mám dostat až na konec války!)
Tahle kapitola je taky moc
Tahle kapitola je taky moc krátká!
A chudák Tonka, úplně jsem se do ní vžila a na konci jsem se lekla s ní.
Moc dlouhá není, ale pořád má
Moc dlouhá není, ale pořád má víc než trojnásobnou délku proti té kratičké minule :-)
Snad sis taky nemyslela, že o ní neví ;-)
Já se přiznám, že jsem o tom
Já se přiznám, že jsem o tom nepřemýšlela, já si jenom užívala text :o)
Je, děkuju moc za věnování,
Je, děkuju moc za věnování, moc si toho cením!
Jsem tedy hodně zvědavá na pokračování, utnula jsi to v napínavém místě a ne, že ne :-)
Utnula jsem to, protože musím
Utnula jsem to, protože musím nejdřív vymyslet, co bude dál :-)
Tohle je šílený experiment, vím, jak to skončí, vím, co se dělo kolem, ale příběh Tonky a Vojtěcha se tvoří za pochodu.
jo, to znám, tohle tvoření za
jo, to znám, tohle tvoření za pochodu ;-)
To je největší zábava tohle
To je největší zábava tohle tvoření za pochodu :o)
Alespoň z toho má nějaké to překvapeni i sám autor ;o)
Tak to jsem tedy zvědavá, co
Tak to jsem tedy zvědavá, co bude dál. : )
(Šťastná to ženo, ty musíš pohnout? Já mám pocit, že musím zoufale natahovat. :))
Ale natahuješ skvěle :-))
Ale natahuješ skvěle :-))
Na začátku prosince se musím dostat zpátky na začátek, aby se to uzavřelo. Jinak zůstane Vojtěch ve sklepě s Kobou.
Hu, co to tam dělá?
Hu, co to tam dělá?