Večernice
snad mi odpustěj, že jsem si je půjčila...
“Však už se nestrachuj,” objal ji, jak nejpevněji dokázal. “Víš, že když bude potřeba, prostě zjednám pořádek.”
Dům byl výjimečně tichý. Kromě několika uvyklých zvuků se zdálo, jako by na světě byl jen jejich pokoj a zářivě jasné hvězdy na indigové obloze za oknem. Bílomodrá houpavá harmonie.
“Já vím. Jen jsem... jsem ráda, že jsme si to mohli říct takhle mezi čtyřma očima,” setřela poslední slzy.
“Mezi šesti očima,” poznamenal.
“Cože? Ne ne, Zvíře spí, podívej.”
Zasmáli se oba.
“To vidím. A slyším. Ale říkala jsi, že touhle dobou už má drobek očička spolehlivě vytvořený.”
Rozplakala se znovu. S úsměvem.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
moc hezké
moc hezké
ňuňu
ňuňu
To je krásně jemný,
To je krásně jemný, pastelkami nanesený střípek z jednoho vztahu, jedno opření, objetí, důvěra...