Patnáctá
Nikdo...,“ Slobodan Luka se zhluboka nadechne, „ nikdo z nich se nevrátil?“
„Ale ano,“ odpoví Vrchní tiše, „někteří ano. Většina z nich nebyla schopna o pobytu nahoře nic říct. Většina z nich přestala mluvit úplně. Někteří jsou stále naživu. Bohužel jsme nuceni držet je odděleně v samostatných celách. Polstrovaných.“
„Oni?“
„Ne. Nepokouší se zabít se nebo si nějak ublížit. Sedí a dívají se do... nikam. I krmit je musíme nitrožilně. Ti, kteří mluvili...“
„Ano?“
Vrchní beze slova vytáhne z trezoru diktafon a stiskne knoflík přehrávání. Přerývaný hlas téměř není slyšet, šeptaná slova nedávají smysl.
„Oni... oni...zrůdy... nelidé. V hlavě, v hlavě, v těle.... V očích... Bože!“
Výkřik řízne pracovnou jako nůž.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
A jéje. Já to tušila.
A jéje. Já to tušila.
Ono se to tušil dalo, že to
Ono se to tušit dalo, že to nebude tak jednoduchý (o čem bych taky psala, až do konce roku? :))
Tahle kapitola mně vlastně
Tahle kapitola mně vlastně můj dojem potvrdila. No drsný (nebuduříkatco)
Já mám ale pořád pocit, že to
Já mám ale pořád pocit, že to stejně nebude tak, jak to vrchní předkládá...
Uvidíme :).
Uvidíme :).
Taky si říkám jestli mluví
Taky si říkám jestli mluví pravdu. Ale mohl by.