Padesátka - Kobovy noční můry-14

„Vypadáš úžasně,“ vydechla Slimmy. „Takhle je to mnohem lepší,“ nastavila mu zrcadlo.
Nevi se zahleděl do zrcátka. Přejel rukou po čele, přes nos, po bradě a znovu se zahleděl do zrcadla.
„Tu tvář neznám,“ řekl a pozoroval, jak se pohybují jeho rty. „Nikdy jsem ji neviděl.“
Otočil se k Simoně. „Simono, moc rád bych ti řekl, že..., že..., ale chápeš, nemůžu, dokud se nedovím, kdo jsem a jak jsem se tu ocitl. Můžeš mi pomoct?“
Simona k němu zvedla své jantarové oči zalité slzami.
„Nemůžu, Nevi. Ty jsi mi řekl o sobě všechno, co nevíš, a já ti teď musím říci něco, co vím. Pak se teprve rozhodni, jestli o mou pomoc stojíš.“
Byla přitom tak krásná, že Nevi potlačil touhu ty slzy slíbat, a jen ji místo toho obejmul.
„Víš,“ zašeptala mu Simona do ucha. „Já pořád nejsem ta Simona, kterou obdivuješ za záchranu Kobova života. Já se měním.“
„Jak, měníš?“
„Strašlivě. Nevím, co dělám, nevím, co mluvím. Kdykoliv se rozzuřím, je ze mne oranžová příšera Slimmy, co kleje jak dragoun a myslí si, že je ta nejlepší módní návrhářka na světě. Kam já jsem dala rozum, když jsem opustila svou nemocnici? Nebyl to sice žádný med, ale...“
„Ale co jsi provedla, že jsi se ocitla ve vězení...“
„Ve vězení?“ zopakovala Simona. „VE VĚZENÍ?“ zaječela tak, až na ní uniforma popraskala a objevil se oranžový overal Slimmy. „Kurník vajec plný, tohle je vězení? To není módní ateliér? Pro tohle jsem nechala perspektivní práce vrchní zdravotní sestry?“ Simoniny vlasy se rozčepýřily, hrudník nabyl vpředu na objemu a ňadra definitivně roztrhla uniformu. Místo Simony tu stála Slimmy ve své nejhorší formě.
„Kurník vajec plný, do prvenství desetibojaře leváka, tohle fakt není módní ateliér? Vona je to poslední rasova návyková basa? Co já tu dělám?“
Nevi vyskočil a sevřel Slimmy pevně v náručí.
„Simono, vrať se! Já tě miluji! A moc tě oba potřebujeme!“