8. Cesty k sobě
Doufám, že to, co jsem na konci kapitoly použila (napsaná je od minulého týdne), je slovní hříčka. Pokud ano, splnila jsem zadání velmi levně. :-)
Lenka přerušila vyprávění a napila se chladnoucího kakaa.
Molly Weasleyová vytáhla hůlku a seslala na oba šálky ohřívací kouzlo. „Takže ty ses rozhodla být malířkou už jako malé děvčátko?“
„To ne. Až později, ve škole. Učení mě bavilo, ale s nikým jsem si moc nerozuměla. Neměla jsem žádné kamarády. Hodně jsem si povídala s lidmi v magických obrazech. Ty mě úplně nadchly. Odjakživa jsem si představovala, že se v obrázcích, které jsem malovala, vlní tráva, tečou řeky, práci létají a zpívají… Maminka mi vždycky říkala, že všechno, čemu věřím, je skutečné. Jenže tady to skutečné opravdu bylo! Někdy ve druhém ročníku jsem se rozhodla, že se naučím malovat podobné obrazy. Že budu malířkou.
V knihovně jsem si půjčovala knihy reprodukcí z různých světových galerií a hledala všechno, co se dá, o teorii magických obrazů. Nejzajímavější, na které jsem narazila, byly spisy španělského malíře a lektvaristy z osmnáctého století, Dona Diega Evanesca. Ohromný člověk. Pobýval dokonce nějaký čas v Bradavicích.“
Lenka se znovu odmlčela. Objala oběma rukama teplý hrníček, jako kdyby ji najednou roztřásla zima. „Dost dlouho jsem žila v takové vlastní bezpečné bublině, malovala krajiny a tvory, které jsem vídala ve snech, těšila se na prázdniny s tatínkem, strejdou Reginaldem, Tirou a Rolfim…
A pak se všechno začalo kazit. Voldemort se vrátil, zabil Cedrika Digoryho, Harrymu nikdo nevěřil… a já už nedokázala malovat zářivě barevně. Sahala jsem stále častěji po šedavých smutných tónech, jako kdyby se ze světa začaly vytrácet barvy. Došlo mi, že se dál před vším tím zlem zavírat nemůžu. Že už stejně proniklo až ke mně. A že ve ztemnělém světě stejně nikdo malířku nepotřebuje. Že bych měla přestat pořád jen snít.“
„Takže ses objevila v Brumbálově armádě,“ poznamenal uznale Fred. „A bylas fakt dobrá. I v té mele na ministerstvu. Prý to byla pořádná řež. Škoda, že jsme u toho s bráchou nemohli být.“
Molly se v křesle hrozivě nadzvedla. „Frede, zmlkni! Máte sakra štěstí, že jste tam tenkrát nebyli!“
„Jako že bys nám zmalovala zadky rákoskou?“
„To v lepším případě. V horším jste s Georgem mohli skončit namalovaní oba,“ střelila pohledem ještě jednou po Fredově portrétu, a pak se s povzbudivým úsměvem opět obrátila na Lenku. „Drahoušku, povídej dál. Je to ohromně zajímavé.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Don Diego Evanesco je ten, co
Don Diego Evanesco je ten, co si namaloval vlastní manželku?
Don Diego Evanesco žádnou
Don Diego Evanesco žádnou manželku nemá. Namaloval si ale vlastní sestru Riu a velmi ochotně se (i s ní) přesouvá z ff povídek do fantasy a zpět. Podle toho, kde ho zrovna potřebuju mít. :-)
a jo, sestru, pardon.
a jo, sestru, pardon. Skleróza
na
na Dona Diega často vzpomínám, jak by bylo krásné mít doma obživlé obrazy těch, co už s námi nejsou.
Inspiraci bradavickými obrazy
Inspiraci bradavickými obrazy a portréty ředitelů nezastírám. Naopak. A ohromně mě baví ten nápad JKR promýšlet dál a hlouběji.
Diega jsem poznala i já :) a
Diega jsem poznala i já :) a hříčka dobrá. Jo, někdy to tak vyjde.
Jsem ráda, že ti Diego není
Jsem ráda, že ti Diego není neznámý. :-) Díky.
To má někdo štěstí. Zadá se
To má někdo štěstí. Zadá se úkol a on ho má splněný.
Ale popis toho, jak Lenka prožívala svá léta v Bradavicích, je moc fajn.
Jo, měla jsem kliku. Molly a
Jo, měla jsem kliku. Molly a Fred jsou postavy k tomuto účelu jako stvořené.
S Lenkou by byl větší problém. :-)
no dobře se ti to propojuje
no dobře se ti to propojuje
(akorát mě zarazilo to 18. století - nežil on předtím dřív? ale možná si to špatně pamatuju - no a nebo má špatné informace Lenka ;-))
Všimla sis správně. On se
Všimla sis správně. On se Diego plynule pohybuje nejen mezi literárními žánry, ale také v prostoru a v čase. Ve fantasy žije opravdu dříve a jinde. V rudolfínské Praze.
Tak já budu mít prosbu na
Tak já budu mít prosbu na takovou praktickou drobnost - nemůžeš mě naučit ohřívací kouzlo? Fakt bych ho užila, pěkně prosím, smutně koukám.
Zkusím promluvit s Molly,
Zkusím promluvit s Molly, jestli by nás to kouzlo nemohla naučit obě. Hodilo by se mi taky. :-)
Padl z toho na mě smutek.
Padl z toho na mě smutek. Škoda, že se to všechno tak pokazilo (na druhou stranu by asi o Bradavicích jinak nikdo nepsal :-)). Moc pěkně nostalgické.
Díky. Nostalgie tam být měla,
Díky. Nostalgie tam být měla, takže jsem ráda, že ji v kapitolce opravdu cítíš.