Sluj 2

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
2018
Obdarovaný: 
Esti Vera

Kdysi žila v Podbeskydí hezká dívka na vdávání. Jednoho rána se probudila ze zvláštního snu, ve kterém měla na ruce prsten s překrásným drahokamem a v kostele se lidé dívali jen na panenku Marii a na ni. Dívka celý den myslela jen na krásný prsten. Toho dne odmítla nápadníka, který jedl selský chléb. Druhé noci se jí zdál podobný sen; měla ve vlasech diamantovou čelenku a lidé se v kostele dívali více na ni než na Pannu Marii. Toho dne odmítla dalšího nápadníka; ten jedl chléb panský. Třetí noci se jí zdálo, že sedí v kostele v drahocenných šatech a všichni lidé se dívají jen na ni a ne na panenku Marii. Toho dne odmítla nápadníka, jenž jedl chléb hraběcí. Pak přišel další nápadník. Přinesl darem drahocenné šaty, čelenku a prsten z dívčíných snů a matce dívky pověděl, že jí chléb zlatý, stříbrný a bronzový. Matce se ta odpověď nelíbila, ale dcera nechtěla poslouchat. Nápadník byl král permoníků a odvezl ji do své říše, kde na všech stolech leželo jídlo ze zlata, stříbra a bronzu. Podle jedné pověsti klepala na stěny tak dlouho, až ji vysvobodili havíři. Podle jiné strávila zbytek života marným čekáním na záchranu.
Amélie tu pověst slyšela už mnohokrát a snaží se na ni nemyslet, když sedí sama na stříbrné židli u zámecké tabule se stříbrně vyšívaným ubrusem, skleněnými vázami s květinami z drahokamů a křišťálovou vodou ve džbánech. Chléb voní selsky. Amélie se ho neodváží dotknout.
Nakonec vezme jednu křišťálovou růži a třikrát jí zaťuká na stěnu.
Někdo zaťuká v odpověď.

O slojích vím něco málo z pověstí a Knihy času. Existují zároveň v tomto světě a mimo čas. Nemají žádné Skryté ochránce; jsou svými vlastními ochránci. Jejich vědomí je na hony vzdálené lidskému. Skryté nepouštějí do svých útrob. Lidi naopak lákají kouzly k sobě. Nikdo příčetný by se k nim totiž nepřiblížil ani na dohled. Můžete vyjít o rok později. Nebo o sto let. Pokud vůbec vyjdete.
„Jak jsi mě našel?“ zeptám se Cestovatele, když jedeme nepřirozeně tichým důlním vozíkem. Byla bych radši, kdyby drncal jako dlouho zanedbaný osobák.
„Vždy jsem byl poblíž.“
Polije mě horko.
„Proč?“
„To ti nemůžu říct,“ odpoví. „Lidé mají vidět minulost a tvořit budoucnost. Ne naopak.“

Vozík zastaví u skály se železnými vraty. Vchod do sloje. Vrata mají odemčenou petlici, ale jsou zavřená. Zvědavost mě táhne k nim. Cestovatel mě zarazí a popojde dva kroky dopředu. Vrata se zabouchnou.
„Chce jen tebe,“ řekne. „Musíme vejít oba najednou.“
Poslechnu. Nechci skončit ve sloji sama. Vejdeme bok po boku. Křídlo vrat vrzne a uhodí mě do zad. Klopýtnu přes práh sloje. Málem se poroučím k zemi. Zaslechnu ránu a přidušený výkřik. Ze stěn vyrůstají mříže a plní prostor mezi vraty. Prostrčím ramena mezerou. Cestovatel se vzpamatuje a vrhne ke mně.
„Vytáhni mě!“ zavřísknu. Cosi uvězní mé kotníky. Skála prorůstá vchodem a pokrývá mříže tlustou vrstvou.
Cestovatel mě popadne za ruku a cosi říká. Kámen uvězní moji tvář.

Vidím jen černo a ohnivé kruhy. Popadám dech a zaháním paniku. Těsně u mé tváře vyroste ze skály křišťálově průhledná růže a zavoní sůl. Teď mě to vážně nezajímá. Vrata vrznou. Počítám si končetiny. Radši nepočítám zuby. Někdo se mnou třese. Hlas patří Cestovateli.
Zvedá mě do vzduchu. Zatočí se mi hlava.
„Postav mě na zem,“ zaskřehotám.
Napůl mě vede a napůl vleče. Mám dojem, že jsem zakopla o koberec. Posadí mě na divan. Vezme ze starodávného přezdobeného stolu džbán a nalije do hrnku modře zářící vodu. S každým douškem je mi lépe. Přejedu jazykem zuby. Všechny vcelku.
Na zemi je skutečně koberec, stejně načančaný jako nábytek kolem. Přes divan přehozená nepraktická stříbrně vyšívaná přikrývka. Na zdi lucerna. Nikde žádná židle pro Cestovatele.
On má staženou kápi. Vypadá pořád stejně jako před lety. Skoro jako člověk. Až na ty velké duhovky a špičaté zuby.
„Jak ses sem dostal?“
„Sluj mě vpustila za tebou.“
Ještě se mi klepou kolena. Opřu se do divanu. Rám zastudí. Je z kovu. Možná dokonce stříbra. Z čeho je čalounění? Co dělá sluj s těly obětí?
Zvednu se na nohy. „Půjdeme,“ řeknu.
Komnata v půli přechází do skály a v té se černají tři otvory. Vyberu ten nalevo.

Ocitneme se v rozlehlé jeskyni. Ze skály vychází koleje, kroutí se do obratiště a v něm stojí stará tramvaj. Netušila jsem, že sloje kradou muzejní exponáty. Obejdu ji. Nikde žádná rez. Za ní se skrývá další tramvaj. Zbrusu nová modrá ostravská. Přiběhnu k ní. Napůl očekávám rozházené batohy a kabelky nebo krčící se lidské postavy. Dotknu se dveří. Ucítím kámen. Je to dokonalá socha, nebo zkamenělý lidský výtvor?
„Jak se sem dostaly?“ vyslovím nahlas.
„Sluj je vytvořila,“ odpoví Cestovatel.
„Proč tramvaje?“
„Nevím. Obvykle vytváří věci denní potřeby.“
Možná nepozná rozdíl mezi tramvají a autem.

Z pokřivené garáže vede široká cesta. Přidám do kroku. Nehodlám sloužit Cestovateli jako vstupenka do sloje déle, než je nutné.
Mříže jako hadi vylézají ze skály a uzavírají chodbu za námi. Pak se pokryjí skálou. Sloje nejsou neměnné. Přidám do kroku. Nechci se znovu připlést k zazdívání.
„Co když nás rozdělí?“ zeptám se.
„Najdu tě. Budu mít kotvu.“ Vezme moji dlaň a nakreslí na ni kouzlo. Mým ukazovákem si nakreslí totéž kouzlo na svou dlaň. Nevnímám žádnou změnu. „Potřebuji pečeť. Krev.“
Otřesu se.
„Krvácí ti ret.“
Zvednu ruku. On mě zarazí a zničehonic se ke mně sehne. Zalapám po dechu a ucuknu.
„Ne…“ Popadnu dech. „Tohle nemůžeš dělat lidem na potkání. Takhle lidé projevují city.“
Přikývne. „Takhle je kotva nejsilnější.“
„Neprokousni mi ret.“ Radši se nehýbu a zavřu oči. Tohle přežiju. „Funguje to oboustranně? Co když budu muset hledat já tebe?“
„Potřebuješ kotvu k mé krvi,“ řekne. „Vytvoříme ji stejně.“
Dnes nemám dobré nápady.
„Je ti to tolik proti mysli?“ zeptá se on. Když zarytě mlčím, řekne „Mně ne,“ a kousne se do jazyka.

Když jdeme dále, dlouho nepromluvím ani slovo a přemýšlím, zda je ta historka o ztracených dětech pravdivá.
Cestovatel se náhle zastaví uprostřed kroku a obrátí. „Ať se stane cokoliv,“ řekne, „slib, že mě tady nenecháš.“
Přeběhne mi mráz po zádech.
„Slibuji,“ řeknu.
Za námi zarůstá chodba kamenem.

Dívka je staromódně oblečená a za ní prostřená tabule.
„Kdo jsi?“ zeptá se Florián. „Královna permoníků?“
„Ne,“ Amálie zavrtí hlavou a otřese se. „Já jsem Amálie Rašková od Závišic, ze statku. Ale odkud jsi ty?“
Florián na ni hledá jako zjevení a na mysli mu vytane místní kronika, a přes sto let starý zápis o zmizení Amálie Raškové, dcery místního statkáře. Pak si vzpomene na dobré vychování.
„Florián Kudělka. Rád tě poznávám.“

Před námi se otevře síň s křišťálově svítícími krystaly. Uprostřed jeskyně je tabule. Vypadá jako ze dřeva a jídlo jako z jídla. Vydám se doprava a cestovatel doleva. Podívám se i pod stoly. Nikde nikdo. Prohlédnu jídlo na stole.
„Sluj by neotrávila své domácí mazlíčky, že?“ prohodím a rozlomím bochánek chleba. Uvnitř je plesnivý. „Ne úmyslně.“
Slyším klepání zevnitř skály. Vyhledám pohledem Cestovatele. Tváří se spíš zvědavě než znepokojeně. Pomyslím na permoníky z místních jeskyní. Někdy jsou zlomyslní. Někdy pomáhají lidem, obzvlášť pokud lidé jeví zájem vypadnout z jejich území.
Zaklepu v odpověď.
„Pojďte za mnou,“ vyzve nás nakřáplý hlásek z černého obdélníku orámovaného dveřním rámem. Chybí mu dveře. Nemá ani dveřní panty. Zato má dírky na zámek.
Permoník sedí na postranici důlního vozíku. „Nastupte si,“ řekne. „Hledáte zlato, že?“
„Ne,“ odpovím. „Hledáme dvě ztracené děti.“
„Dobře,“ broukne permoník, usměje se pod vousy a plácne vozík po boku.

Zdá se mi, že jezdíme pořád dokola.
„Dál už musíte sami,“ řekne najednou permoník.
Jakmile vystoupíme, vozík se rozjede a zmizí za rohem. Cestovatel zvedne lucernu do výše. Otevře se před námi prázdný vinný sklípek s křivolakými schody, které končí ve skále. Vedle nich se černá vchod do chodby zahrazený pokroucenou mříží.
Cestovatel mně vloží lucernu do ruky a neřekne vůbec nic. Když na něj posvítím, přísahala bych, že má strach.
„Co se děje?“ zeptám se.
On sebou trhne a zamrká. „Sluj nechce, aby vás vyvedl zpátky do vašich časů,“ řekne.
Posvítím na mříže. Uhnou přede mnou a schovají se do stěn jako probuzení hadi. Opatrně prostrčím ruku. Nic se neděje. Stěna se mě nesnaží pohltit. Projdu a oddechnu si.
„Pojď,“ zavolám na něj, dokud je průchod volný.
Cestovatel proběhne mezi čekajícími mřížemi, a ty vyrazí ze stěn a zabodnou se do jeho těla. Cestovatel vykřikne bolestí, zkroutí tvář do bolestivé grimasy a zůstane bezvládně viset v mřížích, které se rozzáří, jako kdyby z něj právě vysály život.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Esti Vera

Tedy na konci jsem začala chápat to varování "místy může znít hororově". Každopádně se uklidňuji Tvojí poznámkou, že to dobře dopadne, a jenom obdivuji povedeně vybudovanou atmosféru (ta se mi vážně líbí, temná podzemí mě baví) :)

Obrázek uživatele neviathiel

To jsem ráda :)

Obrázek uživatele Owes

Tahle povídka je opravdu skvělá. Místy mi připomíná Sapkowského. A ty tramvaje! Opravdu to není dárek pro mě? :) Těším se na pokračování.

Obrázek uživatele neviathiel

Tramvaje jsou ostravské :-D

Obrázek uživatele Owes

To nevadí. Však já mám rád i ostravské električky. :)

Obrázek uživatele Hippopotamie

pokračování nezklamalo, krásné! Jdu na další kapitolu.

Obrázek uživatele neviathiel

To jsem ráda!

-A A +A