Kde jsi ? 4.-9.

Obrázek uživatele Profesor
Rok: 
2016
Fandom: 
Obdarovaný: 
neviathiel

4.

Chce se mi spát, už skoro usínám, když...

... slyším takové divné zvonění a čiřikání, asi jako když si ráno po probuzení ptáci zkouší trylky a ještě jim to moc nejde. Naštvaně zamručím a natáhnu packy. Zvednu hlavu, abych zjistila, odkud to přichází. Spatřím otevřené dveře a nedá mi to. Vstanu.

Musím přece zjistit, co se to děje. Páníček nejde a ptáci divně štěbetají. Musím přece hlídat své teritorum. A vůbec, ale vůbec nejsem zvědavá. To já ne. Já mám jen ráda, když mám o svém království přehled.

Měkce seskočím na podlahu. Ptáci pořád tak divně nadávají... Plížím se tiše, tichounce.

5.

Dveře se otevřou ještě trochu víc. Ptáci ztichnou. Podlahu zalije záře zlatá jako polední slunce. Natáhnu k ní packu. Hřeje.
Plížím se dál. Pro jistotu trochu přikrčená a mimo dosah té záře. Je divná. Jsou Vánoce a ta záře vypadá jako za nejteplejšího poledne. Nerozumím tomu a můj pán nikde, aby mi vysvětlil, o co jde. A drbal mě při tom za ušima, že bych ho skoro neposlouchala.

Ach... Kéž by tu byl můj milovaný páníček.

Slyším kroky. Šustí jako vítr v rákosí, jako pytlák. Jsou těžké a sníh studí...

Najednou totiž stojím venku. Třesu se.

Kde je můj pán?

6.
"Světluško, co tu děláš?" ozve se nade mnou.

Páníček!

Všechen strach je pryč. Běžím o zlomkrk, až se mi z toho packy zamotají. Zabořím se do sněhu.

"Co to tu vyvádíš, kočičko moje?!" podivuje se pán. Zvedne mě, opráší ze mne sníh, a pak už mě chová v náručí. Chce se mi příst. Jenže mi dojde, že záře nezmizela. Zamňoukám.

"Co je ti, Světluško?" ptá se páníček. "Čeho se bojíš?"
"Myslím, že mne," ozve se cizí hlas.

Vyprsknu. Páníček se zasměje. Cítím to a srst se mi naježí.

"Světluško, kočičko, moje... Jeho se neboj," snaží se mě můj člověk uklidnit.

7.

Neboj se, neboj se. Jak se nemám bát?! Ví vůbec páníček, koho to přivedl?! Vždyť ten člověk vypadá, jako by se popral s ptákem a kousek ho na sobě zapomněl! U všech velkých koček, co to je?!

Navíc to vypadá, jako by ta teplá záře vycházela právě z křídel toho obrovitého člověkoptáka... Nerozumím tomu.

"To je anděl," vysvětluje mi můj člověk. "Zvláštní bytost z nebe. Tam odtud, odkud jsou oblaka, víš, a kde lítají ptáci."
Já přece vím, kde lítají ptáci, prsknu. Vím, co je nebe. Nikdy jsem na něm ale neviděla okřídlené lidi. A ještě k tomu s knížkami.

8.

Ten anděl, jak ho můj člověk nazývá, má totiž v rukou knížku. Takovou velkou koženou se zlatým kováním.
Vím, co je to kování. Můj člověk totiž má spoustu knížek. Opravdu moc. Celou jednu stěnu pokoje zabírají knížky. Já k nim ale nesmím. Páníček se bojí, že bych mu je poškrábala nebo rozkousala. Já ale knihy nekoušu. (Dobře, jednou, ale to byla nehoda. Ta knížka byla šedivá a voněla jako myš... A měla zlaté kování.).

Na čumáček mi dopadne vločka. Slíznu ji. Mňam. Další a ještě jedna. Zmrzka!
Úplně mě to rozptýlí. Vyskočím pánovi z náručí a rozeběhnu se vločkám vstříc.

9.

Bim. Bam.

Mezi vločkami slyším zvony. Zavrtím se a oženu tlapkou.

Proberu se na zemi. Zmateně koukám. Kde je ten anděl? Kde je pán?

Do nosu mě praští povědomá vůně. Svařák. Kýchnu. Nemám tu vůni ráda. Páníček ji ale miluje skoro jako mne. Vím, proto, že je už doma.

Přichází z kuchyně. Sám. Nikde nic nezáří. Jen vánoční stromeček se třpytí v odlescích umělého ohně. I knížka je pryč.

Vidím, jak páníček odkládá hrníček. Zamňoukám, protože mám hlad. Páníček se usměje.

"Máš hlad, viď, Světluško. Hned ti dám najíst. Zdálo se ti něco, když jsem byl pryč?" ptá se mě.

KONEC

Komentáře

Obrázek uživatele Faob

to tu ještě nebylo! Pěkné to je, zvláštně poetické, líbí.

Obrázek uživatele Aries

jé. Strašně hezký to je

Obrázek uživatele Keneu

hurá, rozuzlení! je to měkoučné jako kočičí sny a moc ráda jsem si to přečetla
a nejvíc se mi líbila šedivá knížka vonící jako myš :)

Obrázek uživatele neviathiel

Jejda, dekuji!

Obrázek uživatele Profesor

Rádo se stalo!

-A A +A