Hodiny

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2017
Fandom: 
Obdarovaný: 
Carmen

Milá Carmen,
je to AU, tak doufám, že ne moc přitažené za vlasy.
Je tam slash, tak doufám, že ne příliš laciný.
A je to psané formou mozaiky, tak doufám, že se vše pochopí.
Přeji ti veselé Vánoce a šťastný nový rok plný naděje, bohatý na zajímavé alternativy a chudý na špatná rozhodnutí.

Přesýpací hodiny na stolku s tenkými nožkami dosypaly.
Vysoký muž v šarlatovém hábitu se stříbrnými hvězdami oblékl cestovní plášť a dotkl se přenášedla.
O sedm vteřin později přistál špičatými botami v blátě před malou venkovskou chalupou. Než zaklepal na domovní dveře, pečlivě si je otřel o hrubou rohožku.
Ženě, která otevřela, uvízlo ve tváři překvapení. Vrásky na čele se prohloubily, naproti tomu očima proběhlo několik jiskřiček a koutky úst se protáhly v úsměv.
„Dobrý večer, přejete si?“
„Paní Lupinová, mé jméno je Albus Brumbál. Jsem ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích. Jistě už jste o mně slyšela. Smím vás na chvíli obtěžovat?“
„Ale samozřejmě! Pojďte dál! Jsem ráda, že vás poznávám. Pojďte.“
Paní Lupinová zavedla Brumbála do obývacího pokoje, posadila ho na sedačku s vyšívaným přehozem a nabídla šálek čaje. Brumbál neodmítl. Paní Lupinová se tedy vzdálila a z kuchyně zavolala na manžela, aby si pospíšil za hostem.
Lyall Lupin odložil rozdělanou práci na pile, oprášil z flanelové košile hobliny a zamračeně Brumbála přivítal. Pak unaveně dosedl do křesla.
„Čemupak vděčíme za návštěvu, profesore?“
„Lyalle, nebudu chodit okolo horké kaše. Vašemu synovi bude příští měsíc jedenáct let a jako dítě obdařené čarodějným nadáním by měl v září nastoupit do Bradavic...“
„Jenomže nenastoupí, že?“ ušklíbl se Lyall a hleděl na Brumbála čím dál zamračeněji. „Víte, proč jsme se odstěhovali sem na samotu, víte, co se mu stalo, a víte, že by mohl být ostatním studentům nebezpečný. A proto ho do školy nepřijmete. Mám pravdu?“
Do místnosti vkročila paní Lupinová se třemi šálky a konvicí čaje. Na servírovacím táce přinesla domácí skořicové sušenky a kandovaný zázvor.
„Snažili jste se synovo tajemství skrýt velmi pečlivě,“ pokýval uznale hlavou Brumbál a vzal si jednu sušenku. „Nicméně někteří z nás aktivity temných stvoření monitorují se stejnou pečlivostí. Mluvím teď samozřejmě o Fenriru Šedohřbetovi. Už dlouho toho muže nechávám sledovat. Mám totiž podezření, že jeho touha po krvi se bude stupňovat.“
„Nechápu, proč s tím to vaše ministerstvo kouzel něco neudělá!“ rozohnila se paní Lupinová a třískla svým hrníčkem o stůl právě ve chvíli, kdy do pokoje vešel Remus.
„Hope,“ oslovil ji měkce Lyall a pohladil hřbet její dlaně. „Dobře víš, jak to na ministerstvu funguje. A hlavně, jací lidé tam pracují... Remusi, tohle je profesor Brumbál z Bradavic. Přišel ti vysvětlit, proč v září nenastoupíš do školy, ačkoli je tam tvé jméno zapsané už ode dne, kdy ses narodil.“
„Já přece vím, proč nemůžu chodit do školy,“ překvapil Brumbála svou pohotovou odpovědí malý Remus. „Ale jak to ví profesor Brumbál, když jsi slíbil, že to nikdo nebude vědět?“
„Profesor Brumbál to ví proto, že je nesmírně důvtipný. Nebál bych se říct geniální. Ovšem pevně doufám, že si to nechá pro sebe.“
„Bohužel nejsem jediný, kdo vaše rodinné tajemství zná, Lyalle,“ informoval pana Lupina Brumbál. „Abraxas Malfoy je z nějakého mně nepochopitelného důvodu obeznámen s vaší situací a poněvadž zasedá ve školní radě, která si kvůli bezpečnosti nepřeje, aby Bradavice poskytovaly vzdělání vlkodlakům, znemožňuje mi to Remuse přijmout. Není to však má vůle a chci, abyste věděli, že jsem se za vašeho syna přimlouval veškerými dostupnými cestami.“
„Jste laskavý, pane řediteli,“ uklidňovala jeho rozčilení Hope. „Na představu, že syn nepůjde do školy, už jsme si zvykli. V podstatě jsme s tím počítali. Lyall chce v létě odejít z ministerstva, aby se Remusovi mohl věnovat a učit ho doma.“
„Ani v nejmenším nepochybuji o schopnostech vašeho muže, paní Lupinová. Jsem však toho názoru, že by se Remusovi mělo dostat té nejlepší výuky, kterou mladý kouzelník potřebuje k tomu, aby svou sílu dokázal nejen rozvinout, nýbrž i kontrolovat. A v neposlední řadě -“ Brumbál zdvižením paže zarazil jejich případné námitky. „ - potřebuje ucelené vzdělání proto, aby v budoucnu mohl být řádně zaměstnán. A tak jsme se s profesorským sborem v Bradavicích rozhodli, že mu dle svých časových možností poskytneme domácí vyučování, po jehož absolvování bude připuštěn ke složení Náležité kouzelnické úrovně. To je v současné době maximum, které pro vás můžeme udělat.“
Manželé Lupinovi na něj zírali jako na ducha, načež Hope vytryskly slzy a Lyallovi po několika letech zmizel z obličeje zamračený výraz. Dokonce se i slabě usmál. Největší radost však měl samotný Remus. Ten upustil knihu o kouzelných tvorech a s očima zářícíma jako tisíc luceren se vrhl k profesoru Brumbálovi a objal ho. Brumbálovi ta dětská bezprostřednost maličko vyrazila dech. Jako vážený člen Starostolce, ředitel školy a mezinárodně uznávaný čaroděj už dávno zapomněl, jaké to je, když se někdo v jeho přítomnosti a k jeho osobě chová naprosto spontánně. Rozpačitě se pousmál a rozcuchal Remusovi pěšinku vlasů.
„Těší mě, že jsem nemusel přinést pouze špatné zprávy. Druhého září se uvidíme, Remusi. Seznámím tě s tvými učiteli a individuálním učebním plánem. Během léta ti přijde dopis, ve kterém bude seznam učebnic pro první ročník studia. Nezapomeň s rodiči zajít na Příčnou ulici a vybrat si tu správnou hůlku.“ Mrknul na něj zpoza půlměsícových brýlí a ztišil hlas. „Pan Ollivander ti sice bude tvrdit, že hůlka si sama vybírá svého majitele, ale já s tím tak úplně nesouhlasím. No, to panu Ollivanderovi neříkej.“
Zvedl se k odchodu, cestou minul šokované Lupinovi, kteří se stále ještě nezmohli na slovo, a u dveří se krátce zastavil.
„Rád jsem tě zase viděl, Lyalle. Děláte vynikající sušenky, paní Lupinová.“
Než stačili odpovědět, cípy jeho pláště zašustily na prahu a Brumbál byl fuč.
Jeho rozhodnutí nepostavit se školní radě a ponechat Remuse Lupina v ústraní bylo tím, co umožnilo, aby se v nadcházející válce z těch největších nepřátel stali spojenci.

Prasklý ciferník nástěnných hodin v Děravém kotli ukazoval tři čtvrtě na jedenáct. Srpnové slunce sem nemělo šanci proniknout, celý lokál byl zahalený do závoje šera, protkaného jen provázky tabákového kouře z dýmek starých kouzelníků.
Když tudy jedenáctiletý Remus Lupin v doprovodu svých rodičů procházel na Příčnou ulici, aby si v souladu s Brumbálovým doporučením vybral tu nejlepší hůlku, tak moc se soustředil na všechny magické artefakty kolem, že u zadního východu vrazil přímo do vysokého chlapce s hustými černými vlasy, které mu v dlouhých loknách padaly na ramena.
„Promiň, já... Promiň,“ koktal, zatímco nemohl spustit oči z jeho vysmáté tváře, která už tehdy naznačovala něco z pozdějšího rebelství a neurvalosti. „Já jsem si tě vůbec nevšiml. Zaujalo mě to koště nad barem.“
„V pohodě,“ mávl rukou chlapec, opřel se o futro a nechal Remuse projít na dvorek za hospodou jako prvního. „Ten Zameták je dobrej. Starej Tom ho vyhrál v sázce s Pytlounem. Pytloun mu ho nechtěl dát, tak si pro něj Tom zašel na jeden z ligových zápasů. Vytrhl mu ho z ruky přímo na hřišti, když se zrovna pískala penalta. A vůbec ho nezajímalo, že nemá Pytloun do konce hry na čem lítat.“
„Takže to je koště Luda Pytlouna? Toho z Wimbournských vos?“
„Znáš ještě nějakýho jinýho Pytlouna? Jasně že toho z Wimbournských vos. Mimochodem, já jsem Sirius.“
„Remus.“
Kluci si potřásli rukama a na Příčnou ulici prošli společně. A společně ten den navštívili skoro všechny obchody, ve zmrzlinářství Floriána Fortescuea snědli poslední čokoládovou a v potřebách pro famfrpál strávili neuvěřitelné dvě hodiny.
Remusovi rodiče nějakou dobu doufali, že se někde na obzoru objeví Siriusovi rodiče a že s nimi mezitím třeba zaskočí na kávu, jejich naděje však byly liché. Ten mladík se sem očividně vypravil úplně sám, nikdo se po něm nesháněl, nikomu to nevadilo a jediná paní Lupinová vypadala, že by ráda kontaktovala něco jako kouzelnickou sociální službu.
Když se na sklonku dne loučili, řekl Sirius Remusovi, že se uvidí v bradavickém expresu. Remus neměl odvahu přiznat, že k tomu nedojde, ale představa, že by Siriuse už nikdy neviděl, trhala jeho osamělé dětské srdce na kusy. Vytrhl z učebnice zaklínadel poslední stránku, na volné místo vměstnal drobným písmem svoji adresu a tu pak strčil Siriusovi do ruky.
Sirius zpočátku nechápal. Na co by si měli posílat dopisy, když se za týden potkají na King’s Cross? O týden později pochopil. Ta chvatně načmáraná adresa byla jediným, co zajistilo, že jejich přátelství přežilo.

Věž času ohlásila konec teoretické zkoušky z Obrany proti černé magii, kterou právě skládal pátý ročník bradavických studentů. Všichni odložili psací potřeby, opustili svá místa a za vzrušeného štěbetání vyrazili ven. Slunce stálo vysoko na obloze a nádherný letní den nekazil ani mráček.
Trojice mladíků z Nebelvíru zamířila pod košatý dub, kde si posedala do trávy a povolila školní vázanky. Byla to známá trojka. Ačkoli, ruku na srdce, dva z téhle partičky byli přece jen o něco populárnější. Spolužáci (a vlastně i učitelé) je znali jako „toho hezkého“, „toho rychlého“ a „toho třetího“. Tím hezkým byl míněn Sirius Black, o němž kolovaly pověsti lamače dívčích srdcí už od prvního ročníku. Tím rychlým měli na mysli Jamese Pottera, slavného chytače nebelvírského famfrpálového družstva, jemuž se Zlatonka ještě nikdy neschovala tak dobře, aby ji nenašel, a nikdy neletěla dost rychle, aby ji nelapil. No a tím třetím byl Peter Pettigrew. Malý, tlustý hoch s pihami na nose a nápadným předkusem. Zlí jazykové tvrdili, že se těm dvěma tak dlouho lepil na paty, až na nich prostě zůstal.
Po chvilce válení a klábosení se Sirius začal nudit. Jeho mozek potřeboval akutně zaměstnat a Peter dychtivě očekávající nějaký další blbý vtípek a James potají šmírující Evansovou skutečně nebyli tou správnou hnací silou. Když na břehu jezera, pouhých pár metrů od jejich místa, zpozoroval nepříliš oblíbeného spolužáka ze Zmijozelu, okamžitě ho napadlo, jak by si mohl zkrátit dlouhou chvíli.
„Hele, Jamesi, kohopak tu máme.“
„No ne, Srabus... Dlouho jsme si s ním nepopovídali, co?“
„Možná bychom to měli napravit.“
„A možná hned teď. Hej, Srabusi!“ zahulákal James Potter na procházejícího Severuse Snapea a zvedl se z trávy, aby mu zastoupil cestu. „Tak jak to šlo u zkoušky?“
Snape, očekávající více než přátelskou konverzaci zákeřný útok, okamžitě zajel rukou do vnitřní kapsy hábitu a tasil hůlku. James byl však „ten rychlý“. Brzy se Snapeova hůlka válela deset metrů od nich a její majitel, neozbrojený, tváří v tvář přesile, ztrácel sebeovládání. Z úst se mu draly nadávky smíšené s kletbami, které bez absolutního soustředění neúčinkovaly, třebaže k nim hůlka potřeba nebyla, nebo alespoň Severus ji nikdy nepotřeboval.
„Ale, ale, copak ses to naučil za nová zaklínadla?“ protáhl posměšně opodál stojící Sirius a ležérně opřený o strom sledoval, jak se Snape snaží dostat pro svou hůlku, zatímco James mu stále dokolečka podráží nohy.
„Nech ho na pokoji!“ zaječela Lily Evansová, která se k nim prodrala hloučkem čumilů, a výhružně se postavila před Pottera.
Sirius zahvízdal. Peter se zachechtal.
„Nechám ho na pokoji, když se mnou půjdeš na rande, Evansová,“ navrhl James a s drzým úšklebkem čekal na odpověď.
„Dokud se budeš chovat jako imbecil, Pottere, neopřu si o tebe ani kolo,“ odpověděla mu Lily klidně, zvedla ze země Severusovu hůlku a vrátila mu ji.
„No neříkej, že bys šla na rande radši s ním než se mnou.“
James se bohorovně ušklíbal, pod maskou frajera však náhlá nejistota bortila všechny představy o průběhu téhle hry.
„A víš, že když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně ano?“
Lily mu oplatila stejným úšklebkem, vzala za ruku překvapením ztuhlého Severuse a za pomoci jemného postrkování ho doprovázela zpátky do hradu. Snape byl v takovém šoku, že dočasně - přesněji řečeno do druhého dne - oněměl a nebyl schopen ze sebe vypravit větu. Ať už toho odpoledne chtěl říct cokoli, nikdy to nahlas nevyslovil. A jeho mlčení bylo to, co způsobilo, že jejich přátelství nakonec překonalo všechny nástrahy života.

***

Budík na nočním stolku zakřičel na svého majitele, že už je sedm ráno. Za dřevěnými okenicemi se vznášely chuchvalce sněhu a ve vírech studeného větru to chvíli vypadalo, že sněží vzhůru.
Remus nelenil a vyskočil z vyhřáté postele, aby byl co nejdřív po snídani a mohl si uklidit pokoj. Úklid byl letos obzvláště důležitý. O letošních Vánocích totiž Lupinovi poprvé neměli být sami. Po několika týdnech sbírání odvahy a přesvědčování sebe sama, že jde o dobrý nápad, pozval Remus svého kamaráda Siriuse na zimní prázdniny do chalupy na kraji světa a Sirius k jeho obrovskému překvapení tuto nabídku neodmítl, naopak nadšeně odepsal, že přijede a vezme s sebou tolik máslového ležáku, kolik najde ve sklepě. Což znamenalo dost na to, aby se celý týden udržovali ve správně sváteční náladě.
Lyall navrhl, že pro Siriuse zajede na nádraží do vsi, Sirius ho však ujistil, že na tu jejich slavnou samotu bez problému trefí, ať si o něj nedělají starosti, že má s cestováním bohaté zkušenosti a jeho vnitřní kompas je spolehlivější než švýcarské hodinky. Bohužel ho žádné z jeho dosavadních dobrodružství nepřipravilo na to, co čeká návštěvníky skotského venkova, kteří klidně mohou mít smysl pro orientaci na úrovni výmarského ohaře, ovšem ve sněhové bouři se ztratí stejně snadno jako batole.
Když padla tma a nervózní Hope už se chystala vyslat Lyalla na pátrací výpravu, ozvalo se zaklepání a na prahu stál Sirius, ze všeho nejvíc připomínající sněhuláka či kokosovou pralinku. Zpod vrstvy sněhu čouhal jen omrzlý nos a paže, kterou natáhl ke klepadlu a která v té pozici jaksi ztuhla.
Zatímco Remus se smíchy zlomil v pase a nemohl se ani nadechnout, natož aby udělal něco smysluplného, paní Lupinová ho urychleně vtáhla do předsíně, kde na něj seslala ohřívací kouzlo. Sirius se proměnil ze sněhuláka ve zmoklé štěně. Remus ztichnul, protože definitivně přišel o dech. Jen se díval na provazce vody, které mu tekly z vlasů do mrazem spáleného obličeje, a přistihl se při myšlence na to, jak je zvláštní, že existuje někdo, komu sluší být zmrzlý na kost.
Poté, co ho vysušili, zabalili do deky a posadili ke krbu, došlo konečně i na vzájemné seznámení. A po něm následovala ta nejbáječnější večeře, jakou kdy Sirius zažil. Opravdová štědrovečerní večeře. Žádná vyšperkovaná tabule pro snoby a stůl, u kterého nesmíte mluvit a hýbat se můžete jen s nejvyšší opatrností, abyste náhodou nepokazili některou z pečlivě udržovaných tradic. Lyall ho nechal naporcovat krůtu, Hope se okouzleně smála jeho žertům a Remus si to všechno užíval s ním.
A jelikož Sirius své sedmnácté narozeniny oslavil už v listopadu, ani ho nenapadlo bránit panu Lupinovi, aby mu doplňoval pohár svařeným vínem. Ti dva si nebývale sedli, a proto po večeři ještě nějakou dobu zůstali u plápolajícího krbu a vedli zanícenou debatu o japonských motocyklech, zatímco Remus pomáhal mamce sklidit ze stolu.
„Myslím, že chápu, proč se ti líbí,“ poznamenala Hope jakoby mimochodem, když si od syna přebírala kopu špinavých talířů.
Remus v půlce pohybu zamrznul a vyjeveně na matku zíral.
„Co - cože? Co tím chceš říct?“
„Zlato,“ pravila paní Lupinová jemně a poplácala ho po rameni, „přišlo by mi divnější, kdyby se ti nelíbil.“
Remus chvíli přemýšlel, jak přesně si má její gesto vykládat, načež zvolil velmi opatrný tón, jímž testoval křehkost ledu pod svýma nohama.
„Takže tobě se líbí?“
„Jestli se mi líbí? Bože, jsem z něj úplně pryč!“ přiznala Hope narovinu a tváře jí hořely vzrušením a rozpaky zároveň.
„Mami!“ pokáral ji Remus. „Jak můžeš takhle mluvit? Je to můj nejlepší kamarád! Je stejně starý jako já!“
„Jen chci říct, že se ti vůbec nedivím,“ uzavřela to smířlivě. „Kdybych byla ve tvém věku, můj tajný deníček by ze všech těch zápisků nejspíš začal hořet.“
To, co se tu noc rozhořelo, však nebyl deníček. Už proto, že žádný neexistoval. A i kdyby existoval, takové věci by do něj Remus rozhodně nikdy nenapsal.

Vnitřní hodiny vzbudily šestnáctiletého Severuse už v pět. Nezáleželo na tom, že byly vánoční prázdniny, že se nemusel chystat na vyučování a že rodiče ještě spali. Za okenními roletami panovala černočerná tma křižovaná bílými čarami svištícího sněhu a tohle byla ta nejlepší doba na procházku.
Dělali to tak vždycky. Od sedmi let, kdy se poprvé poznali, vyráželi na Štědrý den ještě před svítáním do města, toulali se, nasávali tajuplnou atmosféru liduprázdných londýnských ulic a občas se někde zastavili, když je zaujalo něco, o čem bylo třeba vymyslet, jak to vzniklo a proč.
Od dob jejich dětského fantazírování však uplynulo snad sto světelných roků a dnešní toulka byla vyplněna jiným druhem zábavy. Lily se napila z láhve whisky, kterou sebrala z otcova pracovního stolu, a vylezla na cihlovou zídku v parku Battersea. Severus se tam naučeným pohybem vyhoupl a posadil se vedle ní, v pravé ruce pytlík jahodových bonbónů, v levé ruce cigaretu.
„Pořád tě Nott s Averym lanaří do toho jejich spolku?“
„Jo. Chvíli to vypadalo, že dají pokoj, když jsem teď s tebou, ale zdá se, že jim zdaleka nevadíš tolik, jak prohlašují.“
„Myslím, že jim vadím ještě mnohem víc, než prohlašují, jenomže pochopili, že pokud tě chtějí získat na svoji stranu, musí mě akceptovat.“
„To se nemusejí namáhat. Nemám v úmyslu reflektovat ani tuhle, ani jakoukoli pozdější nabídku.“
Severus se na ni usmál, odložil pytlík bonbónů a vzal ji za ruku. Lily jeho úsměv opětovala poněkud nervózně a než znovu promluvila, poslala si do žaludku doušek na kuráž.
„Poslyš, co kdybys tuhle vazbu úplně nezahazoval? Já vím, já vím, roky jsem tě přemlouvala, ať se s nimi přestaneš tahat, že na tebe mají špatný vliv a tak dále. Vím, co jsem říkala, a vlastně si za tím stojím - je to banda mizerů. Ale ty nejsi. A nikdy nebudeš jako oni. Nikdy, tím jsem si jistá.“
Severus na ni pohlédl s tázavě zdviženým obočím a zatím ještě nic nechápal. Byly to poslední vteřiny jeho sladké klukovské nevědomosti...
„Předpokládám, že se k tobě dostaly zprávy o tom, co se děje na ministerstvu, kolik lidí za poslední měsíc beze stopy zmizelo, kolik jich bylo zavražděno a že se to v drtivé většině případů týká těch, kteří pocházeli z mudlovských rodin nebo byli s mudly v kontaktu.“
„Ano, ty zprávy se ke mně donesly.“
„A dochází ti, co všechny ty případy spojuje? Nebo spíš kdo?“
„Všichni přece vědí, kdo za tím stojí. I ministr to ví, jen nemá odvahu přiznat to nahlas. Ten, o kom tu mluvíme, má mezi širokou veřejností dost příznivců.“
„Má taky ale svoje odpůrce. Existuje odbojová organizace, kterou založil Brumbál. Jmenuje se Fénixův řád. Sdružuje čarodějky a kouzelníky, kteří se staví proti politice ministerstva a kteří nechtějí dopustit, aby se tady z toho za pár let stal totalitní režim pod vedením psychopatického černokněžníka.“
„Odboj, totalitní režim... Podle toho, jak o tom vyprávíš, tak nás brzy čeká válka,“ ušklíbl se posměšně a odhodil nedopalek do sněhu po sebou.
„Jestli válka brzy nezačne, dočkáme se něčeho mnohem horšího, věř mi. Otevřený konflikt s ujasněnými stranami je vždycky lepší alternativa. Přestože se mnou jako žák Zmijozelu nemusíš souhlasit.“
„Souhlasím s tebou,“ odpověděl překvapivě. „Hra s vyloženými kartami je jednodušší. Takže ty jsi členkou toho Fénixova řádu?“
„Oficiálně ještě ne. Členem se může stát jen plnoletý čaroděj.“
„Což ve tvém případě znamená za měsíc a kousek.“
„A ve tvém případě už za dva týdny,“ mrkla na něj spiklenecky.
Severus se rozesmál. Byl to poslední okamžik jeho zdánlivé bezstarostnosti...
„Ty chceš, abych tam vstoupil s tebou? A co bych v takové skupině dělal? Míchal vám lektvary na uklidnění?“
Lily zůstávala vážná. Její oči jako dva vyleštěné smaragdy hleděly na Severuse s typickou umíněností a horlivostí.
„Proč tě chtějí oni, hm? Kvůli tvému lektvarovému géniu asi sotva. Jsem přesvědčená, že to, co si na tobě cení Ty-víš-kdo, Brumbál ocení dvojnásob.“
Jakmile Severus konečně pochopil, o co jde, úsměv se vytratil.
„On k němu potřebuje někoho dostat, že?“
Lily pouze přikývla a dál ho sledovala pohledem plným dychtivého očekávání.
„Jak blízko?“
„Tak blízko, jak se jen lze k Temnému pánovi dostat.“
Severus vytřeštil oči, hlasitě polkl a nakonec místo slov zvolil daleko výmluvnější gesto. Vytrhl jí z ruky láhev a zhluboka se napil.
„Seve, až válka začne, nebude už na vyjednávání čas. Ti, kteří jsou pro něj užiteční, dostanou na výběr spolupráci nebo smrt. A já nepochybuji o tom, co si vybereš ty. Tak proč z té situace nevytěžit maximum a neobrátit to v náš prospěch?“
„Já tomu rozumím, Lily, ale -“
„Takže do toho půjdeš?“
„Půjdu kamkoli, kde budeš ty,“ ujistil ji pevně a stisk jeho dlaně ta slova potvrdil.
Nad Temží začalo svítat.
Nad jeho duší se setmělo.

Časomíra na jeho náramkových hodinkách ukazovala jedenáctou dopolední. Venku už stálo slunce vysoko na obloze, závěje sněhu, které stačily přes svátky pokrýt okolí domu, ovšem pod jeho paprsky hned tak neroztají.
Třebaže jindy by mu připadalo trapné ještě hodinu před polednem ležet v posteli a promeškat tolik báječných příležitostí vymýšlet voloviny, nyní Siriuse ta skutečnost nevyváděla z míry ani trochu. Ve společnosti Remuse by se upřímně válel snad až do skonání světa a možná i potom by dlouho přemýšlel, jestli mu stojí za to opustit teplé místo pod jeho přikrývkou z ovčí vlny.
Remus se zavrtěl a ten pohyb Siriuse donutil otevřít oči.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal Remus, který na něj očividně nějakou dobu zblízka zíral. „Klidně spi dál.“
„Já už nespím. Jenom se válím a nechce se mi odsud pryč.“
„Nemusíš, jestli nechceš.“
„Nechci, ale musím,“ zašklebil se Sirius, velmi neochotně se odtáhl a spustil nohy z postele na studenou zem. „Musím totiž čůrat. Což je fakt na pytel, protože to je to poslední, co jsem se svým nejlepším přítelem momentálně zamýšlel dělat.“
Remus ztlumil smích polštářem a schoval pod něj hlavu, aby Sirius neviděl, jak strašně ošklivě zčervenal.
Když se Sirius vrátil, Remus už seděl na parapetu a z pootevřeného okna foukal do mrazivého zimního vzduchu cigaretový kouř.
„Tss, tss, tss. Kdyby tě viděla mamka,“ zakroutil hlavou Sirius, zezadu ho objal a potáhl si z filtru, který Remus právě znovu přibližoval ke svým rtům.
„Kdyby mamka viděla to, co jsme dělali v noci, tohle už by s ní nezamávalo.“
„To máš nejspíš pravdu. Kdyby to, co jsme dělali v noci, viděla moje matka, vydědila by mě. Ehm, počkat, to už vlastně udělala loni.“
„Cože? Tebe matka vydědila?!“
„Jo. Když jsem utekl z domova.“
„Ty jsi utekl z domova?!!“
„Jo, k Jamesovi. Půlku léta jsem strávil u něj. Teď už jsem ale plnoletej. Můžu si koupit byt v Londýně a zařídit se po svým.“
„Byt v Londýně? Proboha z čeho chceš zaplatit byt v Londýně?“
„Mám nějaký zlato po strýčku Alfardovi. Toho rodina Blackových taky vydědila. Zřejmě proto, že mi k dvanáctým narozeninám poslal magazín Playboy.“
„Víš, že mám někdy pocit, že tě vlastně vůbec neznám?“ posteskl si Remus.
Sirius ten náznak výčitky v jeho hlase spolehlivě identifikoval. A rozhodl se oplatit příteli stejnou mincí, jen bez lítostivého tónu a s mnohem větší grácií - přímo před jeho očima se proměnil v obrovského, huňatého černého psa, postavil se na zadní nohy a olízl mu obličej.
Kdyby to bylo fyzicky možné, Remusovi by oči vystřelily z důlků a přistály na opačném konci pokoje. Leknutím upustil nedokouřenou cigaretu z okna. Srdce mu bušilo jako stádo splašených sobů.
„Ty jsi... Ty umíš... Jak dlouho už jsi zvěromág?!!!“
Sirius na sebe vzal podobu člověka a ironicky se ušklíbl.
„Jak dlouho už jsi vlkodlak, hm? Vážně sis myslel, že na to nepřijdu? Kdy ses o tom chtěl zmínit? Ještě před vánočním pudinkem, ale ztratil jsi odvahu, nebo až v nějakým z dalších dopisů?“
„Já... Já jsem... Nechci, aby sis myslel, že -“
„Nemyslím si nic jinýho, než že jsi to nejkrásnější, co mě v životě potkalo,“ přerušil jeho rozpačité koktání a dotkl se horké tváře poznamenané tenkou bílou jizvou. „A budu moc vděčnej, když se i ty na mě budeš dívat jako na toho, koho opravdu vidíš. Ne jako na někoho, o kom jsi něco slyšel.“
„Promiň,“ špitl Remus. „Chápu, že se ti o některých věcech špatně mluví. Mně taky. Ale nikdy by mě nenapadlo dívat se na tebe jinak jen proto, do jaké rodiny ses narodil. Nebo kvůli tomu, co se ti přihodilo.“
„Nápodobně. A mimochodem, ten pes měl bejt vánoční dárek, jen jsem to do Štědrýho dne nestihnul úplně natrénovat. Povedlo se mi to až včera odpoledne.“

***

Stojací hodiny v rohu obývacího pokoje ohlásily pátou hodinu ranní. Za okny pokrytými krajkou mrazu padaly sněhové vločky a oranžově se třpytily ve světle pouličních luceren. Přistoupil k okennímu parapetu a mezerou mezi tmavými závěsy se zadíval ven. Jeho pohyby byly o tolik pomalejší a o tolik méně nadšené od doby, kdy jako malý chlapec pohledem vítal první sníh. Jako kdyby zima dokázala proniknout dovnitř zvána pouhou sklíčenou myšlenkou, otřásl se a trhnutím závěs zatáhl. Pak se posadil do ošoupaného ušáku.
Ten, koho už od včerejšího večera očekával, se objevil přesně v okamžiku, kdy na něj znovu pomyslel. Tiše vešel a sedl si naproti němu do druhého křesla.
„Tušil jsem, že už budeš vzhůru. Taky tě první sníh vždycky neomylně vzbudí?“
„Vážně jste přišel tlachat o prvním sněhu, Albusi?“
Brumbál se jen omluvně pousmál a udělal si na svém místě větší pohodlí.
„Ty víš, proč jsem přišel, Remusi. A pevně doufám, že se dočkám uspokojivé odpovědi. Od chvíle, kdy Voldemort navázal spojení s Šedohřbetovou smečkou, uplynuly dva roky a na svědomí už mají desítky lidských životů. Jsi moje jediná naděje, jak tomu učinit přítrž.“
Remus se nevesele uchechtl a potřásl hlavou.
„Albusi, nevím, jestli to brát jako nemístnou lichotku nebo projev stařecké pošetilosti. Musí vám být přece jasné, že někdo jako já nemá nejmenší šanci přesvědčit kohokoli, kdo se přidal k Šedohřbetovi, aby opustil smečku a přihlásil se k vám. Jen navrhnout takovou věc by mě stálo krk.“
„Nejspíš jsme se špatně pochopili,“ pousmál se znovu Brumbál. „Nemám v úmyslu nikoho přesvědčovat, aby se postavil na mou stranu. Toto ponechám na laskavém uvážení každého jednotlivce. Potřebuji však uvnitř Šedohřbetovy skupiny svého člověka, který mě bude informovat o všech jeho záměrech, o tom, co dělá pro Pána zla, a o tom, na koho má spadeno. Jedině tak budeme moci zabránit dalším útokům.“
„Chcete ze mě udělat svého špeha?“
„Přirozeně. Kdybych chtěl agitovat, zaplatím si reklamu v Denním věštci.“
„Proč si myslíte, že mě přijme mezi svoje lidi? Pamatuje si mě. A moc dobře ví, že si já pamatuju jeho. Taková věc se nezapomíná.“
„Osobní křivdy vždy ustoupí tváří v tvář společnému nepříteli,“ pronesl rozšafně Brumbál a rozhlédl se po omšelém pokoji. „Životní podmínky vlkodlaků jsou dlouhodobě neúnosné. A nevypadá to, že by se postoj Ministerstva někdy v budoucnosti změnil. Pán zla ovšem, nemýlím-li se, jistou změnu nabízí. Za služby je ochoten velmi dobře zaplatit, proto se k němu Šedohřbet ostatně přidal. A proto se ty přidáš k Šedohřbetovi.“
„Zoufalí lidé dělají zoufalé věci?“
„Přesně tak.“
„Takže to znamená, že se stávám právoplatným členem Fénixova řádu?“
„Vidím, že už se konečně chápeme. Čili porada začíná zítra v sedm hodin večer, adresa je zde.“ Brumbál vstal, podal mu malou ruličku pergamenu a energicky vykročil ke dveřím. „Po přečtení ten pergamen spal,“ řekl ještě, než zmizel v temných ulicích Edinburghu.

Kostelní zvon v Godrikově dole odbil půlnoc. K zemi se jako malá peříčka snášely nadýchané chomáče sněhu a liduprázdnou hlavní ulicí postupovaly kupředu dvě postavy zahalené do teplých zimních kabátů. V tom sněhu za nimi zůstávaly hluboké stopy.
„Lily, mrzí mě to, ale všechno tomu nasvědčuje. Už tu prostě nejste v bezpečí. Musíte odejít. Je jen otázkou času, kdy Pán zla zjistí, že jste se přestěhovali právě sem. A až to zjistí, přijde si pro něj. Nic ho nezastaví. Je rozhodnutý se toho dítěte zbavit a jestli se dostane až sem, nic na světě už mu v tom nezabrání!“
„To dítě má jméno, Severusi. Jmenuje se Harry. Možná bys mohl být tak laskavý a přestat o něm mluvit, jako by byl nějaký abstraktní pojem.“
„Vím, jak se tvůj syn jmenuje,“ odsekl a vzal ji za předloktí. „Lily, poslouchej mě. Mluvil jsem s Brumbálem. Je stejného názoru. Musíte odsud zmizet.“
„A jak si to drahý Brumbál představuje? Kam bychom jako měli zmizet? Odjet ze země? Schovávat se někde v kanále jako krysy? A co když nás vypátrá i tam? My nebudeme utíkat, Severusi!“
„Ale on vás zabije, copak to sakra nechápeš?!“ zařval do ztichlé ulice. Ozvěnu jeho hlasu ztlumily závěje sněhu.
„Každý den někdo umírá,“ ušklíbla se hořce. „Jsme ve válce, jestli sis nevšiml. A na rozdíl od jiných jsme rozhodnutí bojovat.“
„S Pánem zla nejde bojovat! Alespoň ne tak, jak jste zvyklí. Jemu se nemůžeš postavit čelem a očekávat rovný souboj. Nemáte proti němu nejmenší šanci! Ne, když bude vědět kde vás hledat.“
Chvíli si odměřeně hleděli do očí. Lily vypadala, že o jeho slovech uvažuje. Pak se zhluboka nadechla mrazivého nočního vzduchu.
„Jak by se vůbec mohl dozvědět, kde teď s Jamesem bydlíme? Pořád mluvíš o někom, kdo z našeho středu vynáší informace, ale kdo to je? Pokud víš, co za informace uniká, pak musíš vědět, kdo zradil. Kdo je to, Severusi? Protože já si ani při nejlepší vůli nedovedu představit, že by toho byl někdo z našich přátel schopný.“
„Evidentně své přátele neznáš zdaleka tak dobře, jak se domníváš,“ odpověděl s neskrývaným pohrdáním.
Vytrhla se z jeho jemného sevření a půvabná ústa zkřivil potlačovaný vztek.
„Nepovídej. A co když jsi to nakonec ty? Máš k němu ze všech nejblíž, ne? Kolikrát ses tím vychloubal? Že tě přijal bez nejmenších námitek, že ti naslouchá jako blízkému příteli, že bere ohledy na tvůj názor...“
„Lily... Já... To přece...“ Severus marně hledal reakci na slova, která bodala jako čepel vrhacího nože.
„Copak?“ vysmála se mu hlasitě. „Dotkla jsem se tě? Urazila tě?“
„Ty víš, že jsem v jeho službách jen a jen na Brumbálův příkaz. Víš, že jsem do jeho řad nevstoupil z vlastního přesvědčení. A taky dobře víš, že to všechno dělám jenom proto, aby tahle válka co nejdřív skončila. Nikdy bych -“
„Já vím,“ přerušila jeho obhajobu a tentokrát to byla ona, kdo ho vzal za ruku. Místo předloktí však stiskla jeho dlaň. „Vím, pro koho to všechno děláš, Severusi. A věřím ti. Proto mě mrzí, že ty nevěříš nám.“
„Věřím tobě. A věřím Brumbálovi. Víc nedokážu. Alespoň prozatím,“ dodal s předstíranou nadějí v hlase. „Prosím tě, Lily, slib mi, že si vezmeš k srdci, co jsem ti řekl, a uděláš všechno proto, abyste byli v bezpečí.“
Užuž se nadechovala, aby mu ostře odpověděla, když chytil do dlaní její zimou zčervenalé tváře a donutil ji podívat se hluboko do jeho zoufalých očí.
„Já tě prosím, Lily! Nemusíte utíkat. Klidně zůstaňte v Godrikově dole. Udělejte ale všechno proto, aby vás nenašel. Použijte ta nejmocnější kouzla. Nejstarší, která existují.“
„Fideliovo zaklínadlo?“ zeptala se překvapeně. „To je přece -“
„Vím, že najít vhodného Strážce tajemství bude obtížné, ale pokud se vám to povede, tuhle hradbu Pán zla nikdy neprolomí. Proti staré magii nic nezmůže.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Protože on starou magií pohrdá. A pohrdá jí proto, že její principy nechápe. Vyberte někoho, komu oba důvěřujete, a začarujte dům.“
„Pak už se k nám ale nedostane nikdo. Odřízneme se od světa. Nikdo už nebude vědět, kde žijeme, nikdo už nás nikdy nenavštíví, všichni budou míjet naše dveře, jako kdybychom vůbec neexistovali. Harry nebude moct ven. Bude muset strávit bůhvíkolik let zavřený uvnitř domu, nebude mít žádné kamarády...“
„Bude žít. Stejně jako ty. To je snad důležitější než mít kamarády.“
Lily si smutně povzdychla, načež pokrčila rameny.
„Někdy mi Brumbála trochu připomínáš. Pevně doufám, že z toho ještě vyrosteš. Dobře, promluvím s Jamesem a promyslíme to. Teď se s tebou už rozloučím.“
„Nechceš, aby nás spolu viděl?“
„Nechci,“ přiznala narovinu. „Pokud mám v dnešní debatě uspět, nepotřebuju ji začínat vysvětlováním, proč jsi mě z porady domů doprovázel zrovna ty.“
„Rozumím.“
„Nerozumíš. A nezáleží na tom. Dobrou noc, Severusi.“
„Dobrou noc, Lily.“

Mrknul na hodinky, kde se právě setkala velká ručička s malou na čísle tři. Dveřmi laciného podniku pronikal dovnitř ledový vítr. Ten samý vítr hnal proti ušmudlaným oknům sníh a kvílel při průletu nesčetnými škvírami.
Zívnul a jedním douškem vyprázdnil sklenici whisky, kterou žmoulal v ruce už dobrou půlhodinu. Jeho společník se dnes nezvykle opozdil.
„Ještě jednu?“ oslovila ho se šibalským mrknutím barmanka.
„Jo, ještě jednu,“ odpověděl znuděným tónem a její jiskřivý pohled odbyl pohledem plným očividného nezájmu.
Doby, kdy si pozornost žen vychutnával, dávno minuly. Jejich flirtování ho omrzelo stejně jako stokrát opakovaný seriál a jejich vyzývavé chování už v něm vzbuzovalo spíše pohrdání.
Když se Peter konečně dostavil, měl už Sirius za sebou pět skleniček a tři odmítnutá pozvání k souloži.
„Ty vole, kde jseš?“ poklepal demonstrativně na sklíčko hodinek. „Poslední ženská, co mi nabízela drink, vypadala, že se mě chystá znásilnit.“
„Promiň, promiň, úplně jsem zapomněl, že se sem v tomhle počasí budu dostávat celou věčnost. Proč se nescházíme v Děravém kotli? Tam se dá aspoň přemisťovat.“
„Taky se tam dá dobře odposlouchávat. Voldemort má na všech těchhle profláknutých místech svoje špehy.“
„Jo, to máš asi pravdu,“ uznal Peter, svlékl si kabát a s jistými obtížemi se vyškrábal na vysokou barovou stoličku. „Tak co jsi chtěl řešit?“
„Snape tvrdí, že mezi sebou máme zrádce. Že Voldemort přesně ví, co podnikáme. Minulou sobotu přišel na štáb tak nasranej, že takhle nasranýho jsem ho ještě neviděl. Prej strávil celej páteční večer tím, aby Smrtijedům vymluvil únos Longbottomových, o kterých nějakým zázrakem vyplulo na povrch, že pro nás pracujou. Co si o tom myslíš?“
„Co si o tom myslím? No... nebral bych vážně to, co říká Snape. Je to přece... Snape. To o Frankovi a Alici si klidně mohl vymyslet.“
„Proč by to dělal?“
„Já nevím. Třeba aby si šplhnul u Brumbála? Vždycky to byl šplhoun... Můžu ti vzít cigáro?“
Sirius bezmyšlenkovitě postrčil svoji tabatěrku k Peterovi a soustředěně se zahleděl na zlatavou hladinu své skleničky.
„Vím, co je ten kluk zač,“ pronesl s hořkostí v hlase. „Ale Brumbál ho bere vážně a Lily se s ním přátelí. Nedělali by to, kdyby mu nevěřili.“
„Jestli dokáže obelhat Ty-víš-koho, dokáže obelhat kohokoli,“ mudroval Peter a vyfukoval ke stropu obláčky dýmu, který ani po letech neuměl vtáhnout do plic.
Sirius si zapálil taky. Na rozdíl od Petera kouř požitkářsky vdechl.
„Takže ty si myslíš, že to Snape řekl, aby se před Brumbálem udělal důležitým? Nebo aby nás rozeštval?“
„Hele, sám o něm celý ty roky prohlašuješ, jakej je to mizera a křivák. A najednou bys mu zobal z ruky? Kamaráde, nevyměkl jsi trochu?“
Peter se zachechtal tak, až se rozkašlal. Siriusova tvář však zůstávala nezvykle napjatá.
„Nezobu mu z ruky, kriticky uvažuju. Něco mi tady prostě nesedí.“
„To bude ta whisky,“ poplácal ho bodře Peter a znovu se rozesmál. „Mimochodem, jak se má Remus? Vídáte se ještě?“
Myšlenka na Remuse ho spolehlivě odvedla od původního tématu. Křeč v čelistech povolila, rysy se uvolnily a Sirius se usmál.
„Dlouho jsme se neviděli, ale napsali jsme si pár dopisů. Pozval jsem ho na Vánoce do Londýna. Doufám, že přijede.“

***

Hodiny nad krbovou římsou se zastavily přesně minutu po deváté.
Ve stejnou chvíli temné nebe nad Godrikovým dolem protnul blesk a střecha jednoho z rodinných domů se propadla.
A zatímco ledový vítr mezi trosky foukal barevné listí a klidnou ulicí zněl dětský pláč, Brumbál seděl ve své pracovně, hleděl na přesýpací hodiny, jejichž písek se právě přestal sypat, a věděl, že se stalo něco strašného.
O několik minut později na místo tragédie dorazili nezávisle na sobě dva lidé. Sirius smykem zabrzdil motorku jen pár čísel od pouliční lampy a Severus se po chvatném přemístění objevil uprostřed silnice.
„Ten zrádce je -“
„Byl to -“
„Peter!“ zařvali oba téměř současně a vtrhli dovnitř.
A zatímco oni dva oplakávali své mrtvé a Hagrid vyslaný profesorem Brumbálem v slzách odvážel malého Harryho Pottera k Dursleyovým, Peter Pettigrew stál na zádi zaoceánského parníku a jeho tvář bičovaly mohutné poryvy větru se sprškami slané vody. Stihnul to jen taktak. Bystrozoři se objevili v přístavu ve chvíli, kdy loď odrazila od břehu.
Tu noc kouzelnické společenství oslavovalo pád lorda Voldemorta a konec temných časů. Hrstka lidí však věděla, co se v domě Potterových skutečně odehrálo, a že Pán zla jednoduše nezmizel, jak si to většina veřejnosti představovala.
Na štábu Fénixova řádu spolu seděli Brumbál, Severus, Sirius a Remus. Jejich rozprava trvala do brzkých ranních hodin, kdy kukačka v hodinách na stěně nekompromisně připomněla, že starý den skončil a je třeba začít žít nový.
„Proč se o Harryho nemůžu starat já?“ zaprskal Sirius. „Proč musí zůstat u těch odporných mudlů?“
„Protože jestli se Pán zla vrátí, bude daleko silnější,“ zareagoval Severus dřív, než se Brumbál stačil nadechnout k téže odpovědi. „Nedokázal bys ho před ním ochránit, ať už si o sobě myslíš cokoli, Blacku.“
„A u nich snad bude ve větším bezpečí?“
„Obávám se, že ano,“ pronesl Brumbál. „Lilyino sebeobětování zajistilo Harrymu nepřekonatelnou ochranu na místě, kde koluje její krev. To znamená u Petunie Dursleyové. Nejsem nikterak nadšený z představy, že bude nadaný čaroděj vyrůstat v prostředí nevlídném ke kouzlům, mám-li si však vybrat mezi možností riskovat jeho život a možností udělat vše, aby přežil, moje volba je jasná.“
„Souhlasím s Albusem,“ ozval se Remus a chlácholivě spočinul dlaní na jeho zádech. „Teď už neexistuje nic důležitějšího než Harryho bezpečí. Musíme pro něj udělat všechno, co je v našich silách.“
„I to, co není,“ řekl Snape. „Podíl na tom, co se stalo, neseme všichni. Je naší povinností ho ochránit, i kdybychom měli položit život.“
Sirius a Remus k němu otočili hlavu.
„Netvrď mi, že bys byl ochotnej vyměnit vlastní život za Harryho,“ odfrkl si Sirius.
„Samozřejmě, že bych vyměnil svůj život za Harryho!“
„Ty jsi mu řekl Harry?“ užasl Remus.
„Ano, bylo mi řečeno, že se tak jmenuje.“
„Nikdy jsi mu neřekl jménem. Vždycky to bylo jen dítě, kluk, chlapec...“
„Jednou taky malej Potter, jestli si dobře vzpomínám,“ podotkl Sirius.
„Pánové, jsem rád, že jste nakonec nalezli společnou řeč,“ zazněl nad nimi Brumbálův hlas. To se ředitel právě zvedl a zamířil ke dveřím. „Jistě mi tedy prominete, když vás tu zanechám a odeberu se do své ložnice. Myslím, že si máte ještě hodně co říct. Základna je vám plně k dispozici. V barovém stolku je láhev obzvlášť vydařeného burbonu. Dobrou noc.“

Komentáře

Obrázek uživatele Julie

Začínám trpět pocitem, že se letos celá Nadílka spikla a všechny dárky jsou pro mě:-)
Dost dobrý AUčko. Docela by mě zajímalo, jak se to bude vyvíjet dál za Harryho školních let.

Obrázek uživatele Esti Vera

To je moc pěkné. Děj se mi líbil - opravdu by mě zajímalo, jak by se to celé vyvíjelo dál, kdyby se to odehrálo takhle. Mně se ale líbila hlavně ta celková atmosféra a způsob, jak ji dokážeš popsat, protože to bylo krásné :)

Obrázek uživatele Rebelka

Milé AU :). A taky by mě zajímalo, jak by to nakonec vlivem těchto změn celé dopadlo a jestli by Harry i tak porazil Voldemorta.

Obrázek uživatele Keneu

Aww. Naprostá paráda. Mozaiky a propracovaná AU s přesně určenou prvotní změnou asimiluju. A Tvůj styl psaní celkově taky.

Obrázek uživatele Aries

přijde mi to dokonce logičtější než originál

Obrázek uživatele ef77

A to bych s dovolením podepsala.

Obrázek uživatele Carmen

Milý Owsi,
já ti moc, moc a moc děkuju za dárek a přání - a taky se moc omlouvám, protože jsem se k přečtení ještě nedostala, tyhle svátky byly extra hektické a já vyčerpaně padám na čumák. Tak jsem si k tomu v klidu sedla až teď, ale těšila jsem se na to dva dny :) Přeju vše nejpohodovější a nejkrásnější do nového roku tobě a celé vaší rodině.
Komentář po přečtení bude samozřejmě následovat. :)

Obrázek uživatele Carmen

(Poznámka během čtení – zbožňuju tvoji paní Lupinovou! „přišlo by mi divnější, kdyby se ti nelíbil.“ :)
Druhá poznámka: „A budu moc vděčnej, když se i ty na mě budeš dívat jako na toho, koho opravdu vidíš“ - tahle věta u mě zvlášť zarezonovala a vážně se mi tam líbí.)
Konec zmatených poznámek ze čtení; vážně díky, je to úžasný dárek. Jednak je to zabalené do skvělé formy, jednak ten obsah... Postavy tu máš realističtější a chvílemi podstatně logičtější než v kánonu, ani náhodou to není přitažené za vlasy (a ten slash taky není laciný, dojatě tu nad nimi kníkám), naopak. Moc mě potěšilo, že ti tři pitom-... ti tři našli společnou řeč a tváří se, že překročili svoje ega a že se budou chovat trochu konstruktivně (a že Sirius nepracuje na svém sebemrskačském pološílenství kdesi v Azkabanu).
Děkuju.

Obrázek uživatele Remi

Ten mozaikový styl mě baví. Bylo to strašně hezký.

Obrázek uživatele bedrníka

Sirius, kterému to sluší, i když je zmrzlý na kost, je totálně k sežrání. <3 Nechápu, jak to děláš, že se mi v tvém podání šíleně líbí i tak nudný pár jako Remus/Sirius.

To pozvání na rande, kterým Lily Snapea na den připravila o hlas, je naprostá špička, dokonalá scéna.

Myslím, že se mi tahle verze událostí líbí ještě o fous víc než ve Splněných přáních. (A ty se mi líbyly hodně moc.) :D

-A A +A