Zločin a školní trest - 1. část

Obrázek uživatele Rebelka
Rok: 
2017
Fandom: 
Obdarovaný: 
Julie

Pátek 23. října 2020
Nejdůležitější věci se nejhůře vyslovují. Tím, že je zamknete do vět, je zmenšíte a ohraničíte jejich obrovitost. Je v tom ale ještě něco. Nejdůležitější věci jsou skryty příliš blízko vás, příliš blízko toho tajného místa, kde leží vaše myšlenky.
Vezměte si třeba Teddyho. Blížila se páteční půlnoc, když mu někdo zabušil na dveře. Stál zrovna ve sprše a vychutnával si konec školního týdne, takže to málem přeslechl. Nedokázal by vám vysvětlit ten neurčitý stísněný pocit, který mu prostoupil tělem. Ani tu myšlenku
(Neotevírej, předstírej, že spíš!),
která v něm rezonovala, jako by do něj zapouštěla kořeny.
Kdybyste se Teddyho přesto zeptali, pravděpodobně by mluvil o své intuici. Popsal by vám drobný střípek schovaný vzadu v hlavě. Ten, o kterém rád věřil, že je pozůstatkem něčeho prastarého a živočišného, co mu zbylo po otci.
Nebyla by to tak docela pravda. Hlavní důvod, proč Teddy nechtěl otevřít, byl příliš hluboký a abstraktní, než aby ho dokázal popsat. Souvisel s tím, co se stalo letos na jaře… to byl ale spíš důsledek než příčina. Mohl za to ten všudypřítomný pocit, že věci už delší čas plynou nezávisle na něm. Teddy si občas připadal jako za závěsem, příliš nezaujatý, příliš znuděný a nedůležitý, takže do nich nezasahoval. Stejně by to k ničemu nevedlo.
Znovu se ozvalo zabušení.
Teddy si povzdechl a vypotácel se ze sprchy. Uvázal si kolem pasu ručník a necítil skoro nic - jen chlad, který mu zalézal pod kůži. Na okně se srážela pára a rozmazávala věže bradavického hradu do nepoznatelna.
„Profesore Lupine? Profesore Lupine!“
Teddy tiše zaklel. Polstrování na dveřích sice trochu zkreslovalo, přesto poznal hlas školníka Filche okamžitě.
Rychlým pohledem přelétl svůj pokoj. Domácí skřítky k sobě pouštěl jen výjimečně a bylo to poznat. Několik poházených hábitů, rozestlaná postel. Na to ale nebyl čas. Proto jen popadl dvě prázdné lahve od mudlovské vodky a zastrčil je za závěs. Hlavou mu téměř pobaveně bleskla myšlenka
(Tak tohle je to dno, o kterém se mluví?),
ale Teddy ji ignoroval.
„Moment, už jdu,“ křikl.
Ze židle popadl jeden nepříliš pomačkaný hábit a přetáhl si ho přes hlavu. Mokré pramínky vlasů mu téměř okamžitě vytvořily na ramenou kolečka.
Otevřel dveře.
„Filchi, nevíte, kolik je hodin?“ začal, ale potom jeho pohled spočinul na osobách krčících se za školníkem. A v duchu zaklel podruhé.
„Promiňte, ehm… pane profesore.“ Filchovy rty se roztáhly do ošklivého úsměvu. Nevypadal, že by se cítil příliš provinile. Pravděpodobně uplynula příliš krátká doba od těch dnů, kdy naháněl studenta Teddyho Lupina po bradavických chodbách.
„Vím, že už je pozdě, ale říkal jsem si, že byste tohle možná chtěl vyřešit sám. Když jde zrovna o tyhle dva, že…“
Filch nepatrně ustoupil a postrčil Jamese a Albuse blíž ke dveřím. Oba byli udýchaní a tvářili se zatvrzele. Albusovi tekla z nosu krev.
„Chytil jsem je na chodbě ve druhém patře, jak do sebe mlátí jak pominutý,“ řekl Filch a ani se nesnažil zamaskovat spokojený úšklebek. „Jeden by řekl, že je jejich slavnej otec naučí líp se chovat, no nemám pravdu?“
Teddy pocítil narůstající paniku.
„Děkuji, Filchi, já se o to postarám.“ V hloubi duše poznal, že jeho hlas nezní tak jistě, jak by si přál.
„Mohu se, předpokládám, spolehnout, že vaše osobní zaujetí - “ začal Filch, ale Teddy jej rychle přerušil.
„Nebojte se.“
„Mohl jsem je nahlásit ředitelce. Doufám, že - “
„Já to zvládnu, Filchi. Děkuji.“
Školník mu divoce pohlédl do očí a Teddy skoro cítil, jak se pod jeho pohledem zmenšuje. Na jeden děsivý okamžik Teddy spatřil sám sebe, slabého a nedůležitého. Všechny ty hrůzy z letošního jara se vrátily jako vlna. V té chvíli Teddy poznal, že vlastně celou dobu jenom lhal. Lhal, když ze sebe dělal učitele formulí, ačkoliv se tak necítil. Lhal každé ráno, když vstal z postele a nasadil si na obličej úsměv jako masku.
Ani nevěděl, jak z Filche dokázal odtrhnout oči.
„Děkuji,“ zopakoval. „Dobrou noc.“
Počkal, až se školník odšourá z dohledu. Teprve potom se obrátil k oběma bratrům.
„Vy dva. Dovnitř.“
Protáhli se dveřmi a James překvapeně zvedl obočí. Až v té chvíli Teddymu došlo, že udělal chybu. Jeho bradavický pokoj, špinavé hnízdo čpící slabou vůní levného alkoholu, nebylo to pravé místo pro výchovnou osvětu. Na to už ale bylo pozdě.
„Sednout.“
Odsunuli několik hábitů a svalili se na židle.
Teddy vytáhl hůlku. Když s ní zamířil Albusovi na nos, stále se mračil.
„Bona hasamentu.“ Krvácení téměř okamžitě ustalo.
Potom se Teddy otočil k Jamesovi.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se stalo?“
Jamesi Siriovi Potterovi bylo šestnáct let. Jeho obličej teď ale vypadal mnohem starší. Pohled zarýval do země a zarputile kopal do nohy od židle. Na bratra se ani nepodíval.
Když nikdo neodpověděl, Teddy pokračoval.
„Mě by prostě jen zajímalo, proč se dva bratři, kteří jsou jinak docela milí lidé, perou jako zvířata. Tak co to bylo? Kolejní neshody? Školní pohár? Famfrpál? To jsou všechno bezva důvody, proč se vykašlat na rodinu, co? Rodina totiž…“
Teddy zmlkl. Ne, tímto směrem opravdu nechtěl tu konverzaci vést. Příliš nebezpečně se blížila zakázané oblasti, kterou se už dávno přinutil zamknout hluboko v sobě.
James zvedl hlavu. Po nebelvírsku (a Teddy měl v tu chvíli sto chutí ho do toho jeho hloupého obličeje praštit) se Teddymu zadíval přímo do očí.
„Teddy…“ řekl tiše, skoro konejšivě. „Nech to plavat.“
„Jo,“ přidal se Albus. „To je naše věc. Nedělej ze sebe dospěláka, Teddy.“
„Ne,“ zavrtěl Teddy hlavou. „To tedy ne, pánové. Vaše věc to přestala být ve chvíli, kdy jste ty vaše pitomé spory vytáhli venku na chodbě. To jste si měli rozmyslet předtím, než mi o půlnoci zabušil Filch na dveře a vyrušil mě z - “
„Z čeho, Teddy?“ skočil mu do řeči Albus. „Z pití?“
Teddy cítil, jak mu hoří tváře. Jen vzdáleně vnímal, že se James na Albuse znovu vrhl.
„To odvoláš, ty zmetku!“
„Vždyť je to pravda. Všichni to ví.“
Teddy se prudce nadechl.
„Tak už dost,“ zahřímal. Oba bratři od sebe překvapeně odskočili. „Měli jste pravdu, může mi to být jedno. Nezajímá mě, proč se chováte jako banda kreténů. Pro mě za mě, klidně ze sebe vymlaťte duši.“
James a Albusem na sebe poplašeně pohlédli.
„Ale jsem sakra učitel,“ pokračoval Teddy. „A teď za vás, pánové, zodpovídám. Vy jste porušili školní řád. A já jako zodpovědná osoba odebírám Nebelvíru i Zmijozelu dvacet bodů a uděluji vám školní trest.“
Rozhostilo se ticho.
„Nějaké otázky?“ vyštěkl Teddy.
„Jaký školní trest?“ zeptal se Albus poněkud nejistě.
„To uvidíte,“ odpověděl Teddy už klidnějším hlasem. „Budu vás čekat zítra v osm hodin večer u vstupní brány.“
Pomalu vstali a ani neprotestovali.
Teddy otevřel dveře a mlčky čekal, až oba vyjdou ven.
„A teď padejte spát. A jestli se dozvím, že jste se zase poprali…“ nechal nedokončenou větu viset ve vzduchu.
Albus se protáhl veřejemi a zmizel ve tmě. James se ještě na okamžik otočil.
„Občas se chováme jako pitomci, že, Teddy?“ Usmál se a byl to ten nejsmutnější a nejvyplašenější úsměv, jaký Teddy za dlouhou dobu viděl. Potom James beze slova odešel.
Teddy zacouval zpátky do svého pokoje a téměř automaticky si nalil víno. Ve chvíli, kdy jeho myšlenky konečně dohnaly zbytek těla, měl v sobě už půl skleničky. Cítil se k smrti unavený, přesto věděl, že se mu usnout nepodaří.
Poklepal hůlkou na pracovní stůl a jeho pokoj zalily tóny klavíru. Přešel k oknu. V ruce stále držel skleničku.
Bradavický hrad stál ve tmě tichý a věčný jako monument. Teddy otevřel okno. Do tváře ho uhodil ostrý podzimní vzduch. Vítr skučel kolem věží. Na nebi hořely hvězdy jako tisíce očí.
Teddy překvapeně vydechl. Stále to působilo. Asi za to mohla magie, která se za ta staletí vsákla do kamenných zdí. Náhle si připadal jako dávný poutník, byl to jeden z těch okamžiků, kdy kdysi dohnalo teď a prostor a čas se rozpadl. Teddymu bylo znovu jedenáct. Bradavické jezero, hluboké a černé, jen dávalo tušit svou bezednost. Teddy seděl ve člunu a téměř nedýchal. Obloha nad ním byla posetá hvězdami a on cítil, že kdyby chtěl, mohl by se rukou dotknout vesmíru a nechat tam svůj otisk dlaně.
Do tváře se mu zakousl další poryv větru a Teddy zamrkal. Znovu se octl ve svém pokoji. Zavřel okno a jedním douškem dopil zbytek vína. To, co se právě stalo, nedokázal dost dobře pojmenovat. Teddy nikdy nevěřil na prozřetelnost, vnuknutí ani další podobné nesmysly, kterými ho zahrnovala babička Andromeda, když se vracívala z kostela. Přesto se mu zdálo, že vidí věci o cosi jasněji.
Teddy věděl, že není příliš dobrý učitel. Jistě, formule ho vždycky bavily a ano, už jako student se vyžíval ve všech těch malých neškodných kouzlech, která usnadňovaly život a nikomu neubližovaly. V jiné době a za jiných okolností by ho ta práce mohla opravdu naplňovat. Teddy si ale nedělal iluze. Bylo jasné, že mu McGonagallová dala to místo jen kvůli Harrymu - kdo jiný by ho po tom všem zaměstnal? Občas to Teddy zahlédl v pohledech studentů. Měli ho za podvodníka a Teddy se jim nedivil.
Potom si znovu vybavil Jamesův zarputilý pohled a Albusův rozbitý nos. Možná by nebylo marné udělat konečně něco správně. Teddy se mírně pousmál, i když na hrudníku pořád cítil tu tíhu. Merlin ví, že by to potřeboval.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Julie

Jéééé, jéééé, jéééé! Jééééště!
To je skvělý. Má to všechny moje oblíbené ingredience a ještě něco navíc. A chci vědět, co se stalo na jaře. A bojím se o Teddyho.
"Obloha nad ním byla posetá hvězdami a on cítil, že kdyby chtěl, mohl by se rukou dotknout vesmíru a nechat tam svůj otisk dlaně." - to je tak nádherná věta.
Klobouk dolů před tím, jak dobře se ti povedlo načrtnout postavy, které skoro neznáme.
Každopádně moc děkuju, Ježíšku, a moc se těším na zítřek!
A přeju opožděně všechno nejlepší k narozeninám!

P.S. Zásadní dotaz - co za klavír si to tam Teddy pustil?

Obrázek uživatele Rebelka

Děkuju za komentík, jsem ráda, že se zatím líbí :).
Mám celkem přesnou představu, jakou hudbu Teddy poslouchal, ale nemůžu ji nikde samostatně najít :). Měla bych to být klavírní verze skladby, která začíná tady v čase 48:18: https://www.youtube.com/watch?v=NliYy7iqh-U&t=3063s.

-A A +A