První povzbudivé povídání: Co zaručeně povzbudí vaši inspiraci?

Obrázek uživatele sos

Je tady První povzbudivé povídání! A nebudeme chodit dlouho kolem horké kaše, jeho hlavním autorem není letos žádná umrněná sosačka, ale někdo mnohem působivější, mocnější a povolanější - kolektivní inteligence, autorské po(d)vědomí DMD, ti nejpovolanější, kdo ho právě žijí - zkrátka VY!

Každý pátek zde zveřejníme jednu otázku týkající se psaní (nejen) DMD a každý z vás, komu se chce, může svou odpověď na ni zanechat v komentářích. Je úplně jedno, jestli jste tu poprvé nebo poosmé, píšete týden nebo třicet let… každý názor je inspirativní, každý může někoho povzbudit.

Abychom vás trochu rozehřáli, poprosili jsme čtyři autorky, kterým to loni obzvlášť psalo, aby nám v letošních Povzbudivých povídáních byly čestnými vykopávačkami míče a na čtyři otázky nám předem odpověděly.
První tři z nich se loni propsaly do finále Ceny Karla Čapka a zároveň jsou už několik let nedílnou součástí DMD. Jsou to (v abecedním pořadí) KattyV, Rya a Tora.
Čtvrtou je spisovatelka Vilma Kadlečková, jejíž Mycelium mnoho z nás miluje a ctí, a všem, kdo tak ještě neučinili, ho naléhavě doporučujeme k četbě.
Všechny nám laskavě vyhověly a my jim moc děkujeme!

Takže pojďte do toho! Řekněte nám, co zaručeně povzbudí vaši inspiraci! Inspirujte druhé a inspirujte se nápady ostatních!

KattyV

Většinou náhoda. Nějaká věta, drobná příhoda, klidně i zadané téma. Pak následuje testovací fáze – přesunu se na Skype a pustím se do debaty s naší „psací“ skupinou, která se shlukuje kolem Šíleného šuplete. Tady si ověřuju, zda zatím mlhavý nápad může fungovat.
Nutno říct, že moji inspiraci řádně povzbudí i to, když náš gejzír nápadů Tora píše už třetí variantu na zadané téma a Arenga s Regi mají taky hotovo. Pak si říkám, sakra, měla bych taky začít.

Rya
Situace, kdy nemám vůbec žádný čas na psaní, v seznamu úkolů spoustu naléhavějších věcí, notebook vypoví službu a navíc ztratím brýle. Ale DMD je také dobrý nakopávač, i ostatní akce - poslední delší povídka koneckonců vznikla na téma Klišé binga (za to, že ze dvou plánovaných stránek bylo nakonec sto, opravdu nemohu). Potom mě také silně inspirují zahrádkářské kolonie, vždycky, když kolem nějaké jdu, přemýšlím, co se asi v těch prťavých chatičkách skrývá a odehrává.

Tora
Inspirace… u mne je to náhoda. Zaslechnutá věta z rozhlasu – tak vznikla povídka Škvarky. Vtip, který pobavil. Útržek konverzace, který mě zaujal, nebo třeba vizuální vjem. Pak se mi vše nějakou dobu mele v hlavě, různě se skládá…
Pro mne je důležitý začátek, první věta, první odstavec – jakmile mám seskládaný ten, tak pak už se příběh odvíjí v podstatě „sám“. Někdy mívám pocit, že byl schválně schovaný a já ho jen vytahuju na světlo, hezky kousek po kousku. To je proces, co mě moc baví.
Nicméně mou první inspirací byly kočky – nebýt zážitků s nimi, netuším, jestli bych začala psát.

Vilma Kadlečková
Ticho, tma, samota. A vypnout Facebook! Nápad vznikne, když se různé navzájem nesouvisející informace z vnějšího světa a prožitky z toho vnitřního v podvědomí neotřelým způsobem propojí. Informace se do toho mlýnku sypou neustále, ať chceme nebo ne; problém je spíš vytvořit podmínky, aby taky občas něco vypadlo ven. Úporně jsem přemýšlela, jak vyřešit jednu scénu, a dokleplo mi to zničehožnic včera na józe. Použitelné věci občas taky vypadávají, když se reju v záhoně, vytírám podlahu nebo jdu na procházku. Funguje i plavání, ale do bazénu mě nikdo nedostane; o plísních a záludných houbách vím svoje!

Komentáře

Obrázek uživatele Danae

Tak já začnu ;) V DMD je to většinou téma, letos to funguje skoro zázračně, ale jsme zatím na začátku. V zoufalejších chvílích často praktikuju procházku kolem knihovny, kdy se hypnotizováním hřbetů knih tážu, který fandom si přeje být v rámci tématu zpracován :)
Obecně mi hodně pomáhají zadání; moc ráda píšu na challenge, kde je téma nějak ohraničeno, má nějaký rámec, je to pak výzva, ze které často vyleze něco naprosto nečekaného. No a inspiruje mě také, co čtu. Fanfiction často rodí další fanfiction, v tom je její velké kouzlo a síla.

Obrázek uživatele Blanca

Já navážu - stejně jako Danae strašně ráda píšu na nějaké předem dané téma - třeba Vánoční nadílka mně tímto způsobem naprosto vyhovuje.
Nejvíc mě inspirují postavy. Ať už je to nějaká, která ke mě přijde jen tak, někdo reálný nebo postava, kterou už někdo napsal, ale 'něco jí chybí'. Miluju zkoumání vnitřních životů, charakterů, zákonitostí, interakcí...
Z 'fandomů' mě už pár let nejvíc inspiruje Bible (píše ji za mě moje drahá druhá identita Owlicious), protože jsem přesvědčená, že v té je prostě všecko. A protože se na ni vždycky dá najít nějaký originální a nový pohled.
A když nic jiného nezabere, řeší to horká sprcha, rychlá procházka a hudba. Hudba je ten nejlepší katalyzátor pro myšlenky.

Obrázek uživatele Owes

Inspirací může být cokoli. V procesu tvůrčího psaní rozlišuji mezi prvotním impulsem a konkrétní inspirací. Impuls k napsání tématu drabblu či povídky mi často dává dobře zvolená hudba, která tvoří nedílnou součást mého života a mě samotného. Muziku poslouchám mnoho hodin denně a písně mě často nutkají vzít do ruky pero nebo položit prsty na klávesnici. Je to nálada, kterou vyvolávají, atmosféra, kterou navozují... Inspirací ke konkrétní podobě díla pak může být text písně, její pozadí, anebo třeba jen vzpomínky, které hudba přivála.

Obrázek uživatele Bilkis

Tak já se pokusím to nějak sepsat... Je to složité. Nejvíc mě většinou inspirace chytá v brzkých ranních hodinách, když jdu po městě (nebo vesnici), potřebuji někam dojít, ale zárověn se od toho, že někam potřebuji dojít, nějakým způsobem distancuji. Nejraději chodím tam, kde to důvěrně znám a kde nikdo není. Protože pak se nemusím soustředit na okolí, ale na to, co je v mé hlavě. A také o tom mluvím. S někým (během DMD třeba s Eill, nev, Profesorem nebo polovičákem, případně se psem), nebo sama se sebou. Zkouším, co dobře zní, co ne.
Hodně mi pomáhají témata. Když píšu na téma, jsem schopná naroubovat ho i na něco, co se mi nezdá možné. Třeba loni džina.
A jinak mě inspirují takové úplně obyčejné věci. Co mě zaujme, to mě inspiruje. :) Ráda rozkládám celky na detaily a detaily skládám do celku. Baví mě si s příběhem hrát. A přitom miluju momentální zjevení, posílá mě netušeným směrem. Řídím se znameními a někdy to není na škodu.
A ještě mě k psaní inspiruje moje lví povaha: Potřebuji vyhrávat. Neustále, ve všem. Někdo napíše za den 2 stránky? Napíšu 3. :D Možná je to vada charakteru, ale drží mě to v pohybu. A co mě drží v pohybu (nebo alespoň mozek), to mě drží naživu. :)
Velkou inspirací je mi i hudba. Poslouchám toho hodně a je mi jedno, jaký styl to je, přebíhám od vážné hudby k metalu, od metalu k dechovce, od dechovky k mainstreamovému popu. Miluju třeba norský rock nebo punk.
A díky za peptalk, po tomhle pracovním týdnu se hodil, a navíc jsem ráda, že se autorky jako KattyV, Rya, Tora a paní Kadlečková podělily o své zkušenosti. :)

Obrázek uživatele Ghormoon

Me obvykle motivuje deadline. Ale taky jsem nikdy nepsal nic jineho nez slohovky ve skole a par drabblat.
Zatim jednou vyjimecne me motivovala dostatecne ujeta challenge na "proc bagr neji lentilky?", jinak jsem dycky zacal az po 23h :)

Obrázek uživatele L.P.Hans

Já jsem líná veš. Originální tvorbu, kterou bych napsal sám od sebe, jsem nenapsal snad někdy od 2013. Místo toho píšu pro výzvy, soutěže a tak podobně. Takže hlavní inspirací je často zadání na které píšu.
Když mám jasné, úzce specifikované téma jako třeba v DMD, tak čerpám z asociací které to ve mě vzbuzuje. Občas zapůsobí nějaký bizarní myšlenkový pochod a výsledkem je nápad, který prostě prezentovat nejde a tak hledám dál, ale většinou se chopím první myšlenky a tu rozpracuji.
Když mám zadání volnější, tak čerpám z tučného nafouklého wordového dokumentu, kam už roky zapisuji nápady, zápletky, scény, obrazy, věty nebo dokonce jen slova. Kdykoliv mě cokoliv zaujme a dojdu k názoru "to chci někdy napsat", zapíšu to do souboru. A může to být opravdu cokoliv a odkudkoliv, ať už je to něco co mě napadlo, když jsem si šel svým všedním životem a něco zahlédl, něco co jsem někde přečetl, něco z filmu nebo třeba jen z pitomého obrázku na internetu. Například: "peklo je přebujelá byrokracie a omylem nabídne práci smrtelníkovi"(deset měsíců života jsem strávil zaměstnán na úřadě práce) "alchymista" (jako malý/menší jsem hrozně žral cokoli v čem byla alchymie) "kokosy jsou medvědí vejce"(sám netuším).
No a jak už tu někdo zmínil, ještě je tu deadline. Jsem líná veš a prokrastinace je krásná věc. A když jde do tuhého, prostě zaberu a napíšu co je třeba. Začít psát drabble v jedenáct není nic neobvyklého a jestli jsem za předchozích víc než dvacet čtyři hodin na nic nepřišel, tak v 23:05 musím mít jasno. A když mi teče do bot a já bych měl odevzdat něco, na čem jsem měl začít pracovat před měsícem, tak za dvacet hodin vyplodím povídku o deseti tísici slovech v angličtině. A samozřejmě v tom své hraje i hudba. Nasadím sluchátka, pustím si povětšinou nějaký soundtrack a píšu a píšu a píšu a nad ničím se nezastavuju a píšu tak, jak mi to skáče do hlavy. O to horší jsou korekce. Takhle se mi jednou stalo, že jsem uprostřed povídky zjistil že vlastně píšu Conana, i když původní záměr byl jiný.

Obrázek uživatele Rebelka

Ještě před rokem bych asi napsala, že to tak nějak chodí samo. Někdy víc a někdy méně. Letos se mi píše trochu ztuha... asi už mě dostihl ten osmý ročník, kterého se účastním. Je pořád těžší nevykrádat svoje starší drabblata. Proto velice obdivuji všechny druhé identity a jejich společného mozkotvůrce - že mu z toho ještě nehráblo :).

V nouzi nejvyšší pomáhá zalézt si do sprchy (mám tam jednu múzu, co kdysi spadla do odpadního kanálku a nemůže ven - muhehe :-p).
Stejně jako Owsovi mi pomáhá hudba - ale spíš jen tak na doladění formy. Nápad vymýšlím jen tak "nasucho" a když už vím, o čem chci psát, pustím si k tomu adekvátní doprovod.
No a taky mě jako většinu ostatních inspirují samotná témata. Paradoxně jsem v konečné fázi spokojenější se svými drabblaty vznikajícími na nějakou šílenost typu zadek v mlze nebo punková nutrie :).

Obrázek uživatele Rya

Tý jo, hudba. Když něco hraje, nenapíšu ani řádku. Jak to děláte? ;)

Obrázek uživatele ReiNatus

Žejo? Já potřebuju nejlíp absolutní ticho, ideálně někde uprostřed Jižního mokřadu. V nejhorším případě zvládnu psát při nějakým technošumu, ale nesmí tam být hlasy. Když se na mně mluví, nepíšu, nemůžu.
Halt podle vkusu každýho soudruha :)

Obrázek uživatele Rebelka

Já bych teda asi taky nemohla poslouchat nic, kde se třeba zpívá, ale taková vážná hudba mi většinou přijde ideální :).

Obrázek uživatele ReiNatus

Věřím :) Na mě je vážná hudba moc komplikovaná, já nejradši když to zní jako když robot ťuká na kalkulačku.

Obrázek uživatele Eillen

Tak pak třeba něco na tento způsob? https://www.youtube.com/watch?v=Gq3mW43kpkU

U toho se mi taky dobře psávalo :-)

Obrázek uživatele Rya

U nás v mokřadech dělají teď veliký rámus ptáci :) ale přemýšlí se tam dobře.

Obrázek uživatele Bilkis

U nás nikdy nebylo ticho. Jedna z mých nejstarších vzpomínek z dětství je právě na hudbu. Nevím, kolik mi mohlo být, možná 3. Když si jako dítě zvyknete usínat u blackmetalu, můžete už asi u hudby dělat cokoliv. I psát. Navíc jsem strašně rozptýlitelná. Hudbou se spolehlivě odříznu od rušivých elementů. :) Mám ráda i ticho, ale někdy mě prostě ruší. :D Usnout v absolutním tichu? Hrozný problém? Naučit se něco bez zvukové kulisy? Takřka nemožné. Ale každý to má jinak. Pro někoho je hudba rušivá, trhá mu soustředění, úplně chápu. Ale hudba a texty písní jsou inspirativní, i když si ji k psaní nepouštíte, no ne?

Obrázek uživatele Owes

Lepe bych to nerekl, Bilkis. :) Jo a mimochodem, u metalu me jako dite taky uspavali. :D

Obrázek uživatele Bilkis

U nás to nebylo schválně, to jen brácha ve vedlejší místnosti nebyl moc ohleduplnej. On byl vlastně pěknej zmetek, protože jedna z mých dalších starých vzpomínek je na to, jak mě nechal sáhnout do misky s vodou pro bůra. A pustil do toho proud. :D

Obrázek uživatele Owes

:D To je jak z filmu. Rodiče to taky nedělali úplně úmyslně, oni to prostě poslouchali nahlas každej večer a mě u toho koupali, krmili a dávali spát. Takže jsem dlouho nedokázal usnout, když bylo absolutní ticho.

Obrázek uživatele Rya

Zvuková kulisa? Když já hudbu poslouchám. Dokonce i tu špatnou, proto se mi moc špatně nakupuje v obchoďácích :-)

Nojo. Z toho důvodu mě pěkně vytáčelo puštěné rádio v kanceláři. Sice bylo docela potichu, ale když tam pořád kecají, každou hodinu zprávy a víceméně totéž a furt dokola písničky, co se denně nebo i dvakrát za den opakují, tak se to nedá vydržet. Na některé z těch písniček mám dodnes alergii, a přitom jsem si jich zpočátku skoro nevšimla.

Obrázek uživatele Eillen

To mi povídej. Kdykoliv slyším v rádiu tohle:
Sme obaja takmer to isté
tak si přečti co máš v rodným listě
sme obaja, ty i ja
Made in Czechoslovakia.

Tak bych vykvetla. Přijde mi, že to hrají tak pětkrát během osmihodinové pracovní doby. Budu si muset do práce přinést vypálené mp3 a doufat, že ten stareček tam už je umí přehrát

Jo! Já poslouchám rádio jenom v autě a řídím zpravidla tak jednou za tři týdny a buď hodinový úsek nebo 15 minut. Tuhle písničku hrajou vždycky. Úplně vždycky...
Obrázek uživatele Eillen

Já to říkám furt. Tohle je spiknutí. A pak ještě ta československá, kterou zpívá snad Xindl? To taky hrajou snad každou hodinu... Ale u toho umím vypnout a nic neslyším (bohužel fakt nic, ani kolegyni co na mě mluví, nebo zvonící telefon)

Obrázek uživatele Bilkis

Tak já sedím od rádia docela daleko. Ale co mě štve víc než opakující se písničky, blbé vtipy, soutěže a dopravní zpravodajství, to je Stanley Bradley! Věštec! Jednou mu zavolám a nechám si od něj vyvěštit velikost bot, ha!

Jinak si teda vezmu sluchátka, pustím si vlastní muziku a jsem v pohodě. I když ji třeba nevnímám, rytmus mi pomáhá udržet tempo práce. :) I při psaní.

Obrázek uživatele Rya

V autě poslouchám rádio Beat. Tam mi hrajou hezky. Když ne, přehodím na Classic. A když tam spustí něco moc tragického, dám si Rádio 1. Takže u mě dobrý. Jo, při řízení mi zvuková kulisa pomáhá, to ano.

Obrázek uživatele ReiNatus

To je zajímavá diskuze :)
Mně chodí nápady hodně ve chvílích kdy mám spoustu další práce, která fakt nepočká. Takže nejčastěji když se učím na zkoušku, nebo mám na hraně deadline pro nějakou zakázku, nebo mi za chvíli odjíždí tramvaj. Když nic nehoří, tak se i ty nápady flákají a za mnou dolů se jim nechce. Prostě píšu jaksi v rámci prokrastinace. Něco většího by takhle asi psát nešlo, ale jelikož píšu jen tady na DMD, tak to docela funguje.

Obrázek uživatele Eillen

Ona se ta otázka zdá jednoduchá, ale já jsem nad tím nikdy pořádně nepřemýšlela. "Psát" jsem začala v osmnácti letech a tehdy mi na inspiraci stačilo cokoliv. Zaslechnutá věta, pohled na rozkvetlou třešeň na procházce, obrázek na netu. No a samozřejmě i to zadané téma. Tak vlastně vznikla Aldorma. Tehdy jsem měla problém se umět vcítit do svých postav a tak jsem dostala téma, kdy jsem hlavní hrdinkou musela být já sama. Je pravda, že tohle hodně pomohlo. První příběh i jeho následné pokračování se napsal úplně sám. A jsem docela ráda, že ta původní verze se ztratila v propadlišti dějin. To bylo tak neskonale naivní. :-) Teď, po tolika letech, byl prvotním impulsem pro návrat k psaní loňský příběh na pokračování, který tu sepsala Bilkis. Říkala jsem si, že je to něco tak neskonale šíleného (psát příběh na pokračování na DMD), že bych to taky chtěla zkusit. A když pak přišla jedna spoluautorka Aldormy s tím, že jí chtějí vydat knižně jeden příběh, tak musím uznat, že to byl ten největší kopanec, který jsem zažila. Najednou jsem měla potřebu ten svůj příběh napsat znovu a pořádně. Sedla jsem, psala, psala a psala. A najednou koukám, jak se mi to rozrostlo do pro mě nečekaných rozměrů.
Jen jsem na sobě vypozorovala, že mám problém psát v absolutním klidu. Ne, že bych musela mít puštěnou hudbu, to ne. Ale potřebuji s někým komunikovat. Stačí mi si - převážně se spoluautorkami (kdo jiný by na mě měl pořád náladu) - psát. Ať už o Aldormě, nebo i běžném životě. A najednou to jde. Sedím, píšu příběh. Ve chvílích, kdy netuším, jak se vyjádřit, odpovím na zprávu a už to zase jde.
No a mám k tomu i nakopávače ve formě nápojů. Nejvíc mi pomáhá, když si uvařím černý čaj s chrpou nebo naliji sklenku vína (u té si většinou jen ochutnám a pak ji dopíjím až jako odměnu za dokončené psaní).

Obrázek uživatele ReiNatus

Černý čaj s chrpou jest velké dobro!

Obrázek uživatele Eillen

Je to lahůdka. Dlouho jsem ho ale nedokázala sehnat. Teď mi koupila mamka v únoru velké balení, takže tu neustále voní.

Obrázek uživatele Rya

Taky chci čaj s chrpou! Kde ho mají?

Obrázek uživatele EmmaIsInBlack

Mě 100% pomáhá daydreaming, neboli denní snění. Vezmu si, např. tady v DMD to téma, zavřu oči a přemýšlím o tom tématu. V hlavě si ho dokonale vykreslím, a začnu si přidávat další a další podrobnosti a mám příběh :)

Bude to nejpíš nějaká kouzelná truhla uvnitř mé hlavy, ze které se občas něco vytáhne, když ji usilovně prosím a přemlouvám. Ale hlavně- život! To je pisatel sám o sobě. Kdybych sepsala nějaké situace, co se mi kdy přihodily, měla bych hned pár humoresek.:)

Nemám asi žádnou zvlášť osvědčenou metodu (pesimistická stránka říká, že důvod je očividný, ale hodím po ní těžítkem). Třeba oblíbená sprcha na mě nefungovala téměř nikdy.
Pokud jde o DMD, tam si prostě promýšlím a prožívám, jak na mě dané téma působí, co si u toho vybavím, a když se inspirace nedostaví, procházím si různé možnosti, kde by se mohlo něco takového vyskytnout. A fandomy, i když vlastně zas tak moc fandomová nejsem.
Asi nejlepší pro inspiraci a soustředění je procházka, nejlépe do přírody. Trochu odpadne napětí, provětrá se hlava a někdy se během cesty dostaví vhodný nápad.

Obrázek uživatele Lee

Já si říkala, kam se podělo první povzbudivé povídání a já ho úplně minula. :D
No, pro mě jsou inspirací taky zejména témata na DMD, zatím to funguje tak, že se mi v hlavě vynořuje hromada námětů, až z toho vyklestím ten pravý. A taky hodně užívám historky od babičky, které mi povídá, ty jsou úžasnou a vděčnou látkou. :)

Obrázek uživatele Regi

Musím říct že nejsem nijak plodná autorka, jak by se mohlo zdát (Katty, nepřeháněj!!!), spíše naopak.
Ale hodně mě inspiruje jakékoli zadání. Zacházím s ním pokaždé stejně. Večer před usnutím ho hodím pilným chlapcům do sklepa svého podvědomí a doufám, že ho během noční šichty zpracují a ráno mi odevzdají hotový text, nebo alespoň podstrčí trošku použitelný nápad. Většinou to vyjde. Jsem chodící ilustrací přísloví o ránu, které je moudřejší večera. :-)

-A A +A