Vavila Ignatěvič a Nastasja Petrovna

Obrázek uživatele Iantouch
Rok: 
2016
Obdarovaný: 
Kleio

Vavila Ignatěvič a Nastasja Petrovna

Stalo se v slavném sídelním Kyjevě, že kníže Vladimír, jasné slunéčko, uspořádal velikou hostinu. Pozval bohaté kupce, bojary i bohatýry, i vdovy počestné pozval, i žebráci a sirotci našli u stolu místa. Když byly hody v polu hodování, když byly stoly v polu stolování, začali se všichni něčím chlubit, i začali se všichni chvástat, vychloubat. Bohatý se chlubí svým bohatstvím, silný bohatýrskou silou, hlupák se chlubí mladou ženou, chytrák starými rodiči.
Jen jeden jediný se ničím nevychloubá, potichu u stolu sedí, krupičných koláčů nejí, sladké medoviny nepije. Je to mladý bohatýr Vavila Ignatěvič.
Všiml si kníže Vladimír toho, za Vavilou přišel a hned se ho táže: "Co s tebou, Vavilo, že ty se ničím nechlubíš? Nemáš snad ničeho k chlubení? Či ti nedali u stolu místo, co ti náleželo? Či s pohárem tě neobešli, na přípitek zapomněli?"
"Nic z toho, kníže, jasné slunéčko," odvětil Vavila. "Však nemohu se chlubit, nemohu se radovat, nemohu se nijak veselit, neboť smutná velmi je má duše, věru smutná je moje dušička."
Zadumal se kníže Vladimír, pokýval jasnou hlavou, pohodil bujnými kadeřemi a praví: "Na duši smutnou snadný je lék: Ožeň se, milý Vavilko, najdi si sobě nevěstu."
"Ach, je jedna dívka v rodném městě Černigově,
která je krásná jako slunko samo,
brvy má sobolí, zraky má sokolí,
do pasu sahají její rusé kadeře, zná psát a číst,
i Písmo svaté zná, tuze je vzdělaná, zámořské šachy hrá
a na housličky javorové ráda píseň zabrnká.
Však srdce její patří jinému,
Vavilu Ignatěviče věru nechce znát."
Zaslechl slova ta Aljoša Popovič, nejmoudřejší ze všech ruských bohatýrů, zamyslil se, jasné čelo svraštil.
"Obleč šat poutnický, Vavilo, odlož svou bohatýrskou zbroj a do Jeruzaléma dalekého vydej se, cestu velikou vykonej. To na smutnou duši dobrý je lék, to vyzdraví zajisté smutnou tvou dušičku."
Vyskočil Vavila na bystré nohy a oblekl šat poutnický. Svou bohatýrskou zbroj však neodložil, do ranečku svinul drátěnou svou košili, zamotal do ní okovaný kyj i ostrou šavličku, taky tuhý luk a hbité střely kalené. Dlouhé tatarské kopí vzal si co hůl poutnickou, zlacený šišák co misku žebráckou. Večerní pobožnost odstál si ještě v Kyjevě, ráno však už pomodlil se na cestě.

Zatímco Vavila putoval do Jeruzaléma, ve slavném bohatém městě Černigově trápila se krásná panna, zbožná Nastasja, po otci Petrovna. Slzičky ronila, tiše se modlila, na mládence nepravého myslila.
Navštívil před rokem Černigov slavný bohatýr a nebyl to nikdo jiný než Čurila Plenkovič, náramný parádník a velký záletník. Ten Čurila byl mladík krásný a urostlý, žluté kadeře padaly mu na ramena jako šňůry perel. Oko měl jasné, sokolí, na rtech stále písnička mu zněla. Botky měl safiánové a kabátek ze sedmera hedvábí, kožíšek sobolí za tři tisíce, ale knoflíky na něm byly za pět tisíc. Nesl se ulicemi pyšně jako páv, podpatky měl jako jehličky, pod botkou by vrabčák proletěl.
Pohlédla na něho Nastasja Petrovna a srdéčko svoje pro něho ztratila. I Čurila očkem pohlédl na Nastasju, zalíbila se mu panna Petrovna. Neměl však úmysl počestný, neboť byl veliký záletník a v sídelním Kyjevě nebyla manželka kupecká nebo snad vdovička bojarská, kterou by Čurila nenavštívil, u které by na bílých ňadrech nepoležel.
Varovala Nastasju její dobrá matička, počestná vdova Marusja, před tím Čurilou. Varovala ji, jaký je to záletník a sedmilhář, horší v ledasčem než drak Gorynič, ale Nastasja slyšet ničeho nechtěla, v lásce své slepě mládenci věřila a pomalu veselku chystala.
"Aj, jaká veselka, má milá Nastasjo!" zvolal Čurila Plenkovič. "Rád jsem se s tebou pobavil, slovíčko s tebou utratil, ale Čurila svobodný je bohatýr a tak tomu na věky zůstane. Proč bych do smrti z jednoho talíře jedl, když mnoho chodů okusit můžu?"
Plakala Nastasja Petrovna, srdéčko její puklo vedví, Čurilu od svých dveří vyhnala, však zapomenout na něj stále nemohla a velmi se pro něho trápila.

Vavila Ignatěvič mezitím doputoval do Jeruzaléma, Božímu hrobu se poklonil, v přeslavném chrámu se pomodlil a na cestě zpáteční blížil se k velikému městu Cařihradu. Co ale nespatří jasným zrakem! Po celém Cařihradu se roztahují Tataři, v čele jejich netvor Pohanisko, chrámy Boží co stáje pro koně mají, i do Svaté Sofie slámy nastlali, cara Konstatnina Bogulubiče v zajetí drží.
Rozohnilo se Vavilovo mládenecké srdce, vzkypěla v něm jeho bohatýrská krev. Odhodil poutnický šat, oblékl svou bohatýrskou zbroj a hned, kde stojí, tam Tatary kosí. Kovaným kyjem je sčítá, broušenou šavličkou odčítá. Ožene se nalevo, vznikne tam ulice, ožene se napravo, vznikne tam ulička. Až do středu města se Vavila proseká, cara Konstantina ze zajetí vysvobodit chce. Vtom zastoupí mu cestu netvor Pohanisko. Vavila ožene se kyjem, ale kyj odskočí, ožene se šavlí, ale ta jako o kámen zazvoní. Tatarským kopím bodne, ale to se jako tříska zlomí.
Vzpomene Vavila na rodnou zem, vzpomene na svatou matičku Rus a hned mu dvojnásob síly přibude. Chytí toho Pohaniska za nohy, roztočí jej a co kyjem začne se s ním ohánět, Tatary, co se kolem sbíhají, tím Pohaniskem kosí. Když do jednoho ty pohany pobije, netvorovi ohyzdnou hlavu urazí.
Vyjde car Konstantin ze zajetí, ruskému bohatýru děkuje, zlatem, stříbrem a drahým kamením jej zahrnuje.
"Děkuji ti, dobrotivý care Konstantine, za ty vzácné dary," praví Vavila, "ale k čemu by mně, prostému člověku, bylo zlato, stříbro a drahé kamení. Je jen jediná věc, po které mé srdce touží, ale tu mi dát nemůže žádný car."
Konstantin Bogulubič alespoň sepsal list pro knížete Vladimíra o tom, co Vavila Ignatěvič v Cařihradě za bohatýrské činy vykonal, jak skromně všechny dary odmítl a pouze pro slávu svaté matičky Rusi vše učinil. Opatřil dopis svou pečetí, Vavilovi jej svěřil a se slovy díků bohatýra z Cařihradu vyprovodil.
Když kníže Vladimír, jasné kyjevské slunéčko, o všem si přečetl, pravil k mládenci: "Pověz mi, Vavilo, jestli rada Aljoši Popoviče k něčemu byla, zda se tvá smutná duše na té pouti potěšila?"
Zavrtěl Vavila Ignatěvič hlavou:
"Božímu hrobu jsem se poklonil,
pohany mnohé zahubil,
netvora Pohaniska porazil,
přes to všechno smutná je má duše,
stále je smutná moje dušička."
Vzpomněl si kníže sídelní, že o panně Nastasje Petrovně Vavila mluvil, co žije v Černigově městě a Ignatěviče bohatýra nechce znát, jiného mládence v mysli má.
"Chystej se, Vavilo, na námluvy,
do slavného Černigova pojedeš,
za svojí nevěstou Nastasjou Petrovnou,
já sám budu ti starosvatem."
Tak pravil kníže Vladimír a hned sepsal pro Vavilu listinu, kde svoje požehnání dává tomu slavnému ruskému bohatýru, aby za manželku pojal krásnou pannu Petrovnu. A navrch přidal darů pro počestnou vdovu Marusju, matičku Nastasjinu, a vzácné perly zámořské jako dar pro nevěstu.
Osedlal Vavila dobrého koně Siváčka, nasadil mu nové čerkeské sedlo, přitáhl dvanácte hedvábných popruhů. Třmeny připjal ocelové a zlaté, protože ocel se ohne, ale nezlomí a zlato v dešti nerezaví. Nevyjel z Kyjeva branou, rovnou přeskočil zeď hradební a do širého pole doskočil. Potoky Siváček přeskakuje, lesy a hory přeletuje, jak Vavila Ignatěvič za nevěstou na námluvy jede.

Nastasja Petrovna u okýnka sedí, stříbrné slzičky roní, stále se pro Čurilu trápí. Láska veliká změnila se v zlobu, hněvá se panna na mládence, že velikou hanbu jí učinil a důvěru její oklamal, z Černigova jako sokol odlétl a ji tu samu zostuzenou zanechal.

Zabušil Vavila na dveře Nastasjina domu. Otevřela mu stará matička, počestná vdova Marusja, chlebem a solí jej pohostila, na půl vědra zeleného vína mu nalila, aby si bohatýr po dlouhé cestě spočinul. Pověděl všechno Vavila Ignatěvič počestné vdově, listiny od knížete Vladimíra jí podal, vzácnými dary ji potěšil.
"Požehnání já dám ti, Vavilo,
ráda tě jako zetě přivítám,
ale srdéčko mojí dcery je zlomené,
zlou ránu zasadil Čurila Plenkovič."
Přistoupil Vavila k Nastasje, na bílé ruce ji políbil.
"Za muže vezmi si mne, spanilá Nastasjo.
Nejsem tak krásný jako Čurila Plenkovič,
nejsem tak moudrý jako Aljoša Popovič,
ani tak slavný jako Ijla Muromec,
ale miluji tě láskou upřímnou,
netoužím po ničem, jen po tvém objetí."
"Vezmu si tě, Vavilo, za muže," pravila Petrovna. "Hloupá jsem byla, když jsem chtěla bohatýrka. Teď budu mít bohatýra. Chtěla jsem chvastouna chlubivého, teď budu mít muže upřímného. Chtěla jsem záletníka náramného, teď budu mít muže počestného."
Zaradoval se Vavila Ignatěvič, zulíbal Nastasju na obě líce i na rudá ústa, potěšila se jeho smutná duše. Pověsil nevěstě na bílé hrdlo perly zámořské a hned začali chystat svatbu.
A byla to slavná svatba, v Černigově stála týden a v Kyjevě týdny dva. Sám kníže Vladimír byl starosvatem a kněžna Apraksie starosvatkou. Všechny bohatýry na hostinu pozvali, jen Čurila Plenkovič na veselku nepřišel, snad se sám trochu zastyděl přijít před zraky bohatýra Ignatěviče a jeho nevěsty.
A Vavila s Nastasjou žili až do smrti šťastně a spravedlivě ku slávě matičky Rusi.

Komentáře

Obrázek uživatele ef77

Omlouvám se, že drze očítám cizí dárky před rozbalením, ale toto je prostě krása nesmírná a Finist, jasný sokol, v jednom úžasném celku!

Obrázek uživatele Kleio

awwww
Děkuji, děkuji, dekuji. Nedokázala jsem si představit, jak si s mým přáním Ježíšek poradí, ale dát tomu bohatýrskej smrad, to mě nenapadlo. Jsi skvělej ježuch, Ianto.

Obrázek uživatele Iantouch

Jé, tak to mám velkou radost, že máš radost. :-)
Já posledních pár měsíců očítam knihu bylin, co jsem našel u Vltavy, když jsem venčil psa, a ten vzletný zpěvný sloh mi tak nějak neustále rezonuje v hlavě, že jsem nemohl napsat nic jiného, i když jsem původně asi chtěl.

Obrázek uživatele Zuzka

Páni, já zírám, to je skvělý!!!

Obrázek uživatele Keneu

Páni, to je úplně úžasně napsané, skvělé a fenomenální a moc jsem se u toho pobavila.

Obrázek uživatele neviathiel

Oh, to je tak krásně bohatýrsky bylinovské! Jednoduše zírá!

Obrázek uživatele Erys

Přidávám se k zástupu obdivovatelů, tohle je úžasné, vážně skvěle napsané a celkově se to prostě krásně čte.

Obrázek uživatele strigga

To se tak skvěle čte, úplně jsem se do toho ponořila. Klobouk dolů. A Čurila Plenkovič by obstál i u Monty Pythonů. :D

Obrázek uživatele Iantouch

Obstál by určitě a hrdě by se mohl postavit po boku Pia Čura, ale copyright na něj nemám, neboť je to bohatýr původní, z Bylin zapůjčený. Včetně jeho playboy charakteru. :-D

Obrázek uživatele Aries

Četla jsem to už o Vánocích, ale ne na svém počítači, a celou dobu mám pocit, že jsem na něco zásadního zapomněla. No ovšem, pochválit. Pohádka se dokonale trefila do mého momentálně lehce ruského rozpoložení. Atmosféra, styl, příběh, všechno je naprosto báječné a úžasné.

Obrázek uživatele Ebženka

Kdysi nedávno asi dva roky zpátky jsem absolvovala na jednm conu skvělou přednášku o ruských bylinách, která obnovila mou dávnou vášeň. Vždycky jsem je milovala, a musím říct, že tahle je poctou žánru. Boreeec!
-A A +A