Noc svatého Mikuláše - 8. část

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
ef 77

Tolik očekávané finále, vážení příznivci detektivního žánru. ;-) Doufám, že si ho užijete stejně jako naši vyšetřovatelé. A ještě jednou se omlouvám za zpoždění, se kterým jsem přidával jednotlivé kapitoly.

Faust pohlédl na hodinky a vkročil do výslechové místnosti, kde už seděla Zlata a promrzlýma rukama objímala kelímek kávy. Zahradníková zaujímala předepsané místo na protější židli. Felix se pohodlně usadil vedle ní, na stole otevřel spis Mikuláše Kratochvíla a pokusil se o přátelský úsměv, který nakonec vyzněl víc unaveně než vřele.
„Paní Králová, děkuji, že jste sem přijela tak rychle.“
„Myslím, že bychom tu byly i rychleji, kdyby kapitánka nemusela po cestě nasazovat rezervu. Stav vašich vozidel mě ohromuje.“
„A už jste se zkusila napít té kávy?“
„Ještě ne. Zatím jsem si o ní jen zahřívala prsty.“
„Tak u toho raději zůstaňte,“ doporučil Faust. „Jediný, kdo si pro kávu nechodí mimo budovu, je člen ostrahy, kterému dlouhodobou konzumací chilli odumřely chuťové buňky, a dva kolegové, kteří dávají přednost čaji.“
„Chápu. Až to vystydne, vyliju to do květináče.“
„Dobrý nápad. A teď, jestli nemáte nic proti, přejdeme k jádru věci. Kapitánka Zahradníková už mi tlumočila všechno, co jste jí cestou řekla. Na základě zjištěných skutečností máme důvodné podezření, že Mikuláš Kratochvíl spáchal zločin, který vyšetřujeme. Jedná se o sérii vražd, k nimž došlo během dvou nocí - z 5. na 6. a z 6. na 7. prosince. Do médií zatím pronikly informace pouze o třech obětech tohoto násilného činu. Regina Romanová, Matylda Konečná a Berta Chalupová. My jsme ale našli další dvě těla.“
Zlata bezděky sevřela kelímek pevněji. Několik pramínků kávy se přelilo na stůl.
„Říká vám něco jméno Denisa Demeterová?“
„Myslíte tu kartářku z televize?“
„Ano. Nepamatujete si, že by se vám o ní Mikuláš někdy zmínil?“
„Jestli se o ní někdy zmínil? Z těchhle ezo šašků jsme si dělali legraci pořád! Vždyť si stačí zapnout ten jejich směšný kanál a po dvou minutách vám praská bránice. Uznávám, že jde o dětinskou zábavu, ale bylo nám sedmnáct...“
„A co Karel Vlk? Říká vám to jméno něco?“ převzala štafetu Zahradníková.
„Karel?!“ vyjekla Zlata, v záchvatu zděšení převrhla kelímek s kávou a třeštila na oba vyšetřovatele oči, jako by od nich dostala facku. „Ale Karel přece... Karel je náš kamarád!“
„Karel je v mrazáku na patologii,“ obeznámila ji suše Markéta. „Byl zavražděn stejným způsobem jako ostatní čtyři oběti.“
„Proč by ale zabíjel Karla? Proč by to dělal?!“
„To povězte vy nám.“
„Nebyli to úplně nejlepší kamarádi, ale nevím, že by mezi nimi byly nějaké spory. Rozhodně spolu často chodili pít. S Karlem se vždycky dobře chlastalo. Někteří moji přátelé tvrdí, že se s ním taky nic jiného dělat nedá, ale...“
„Jak jste se s Karlem Vlkem poznali?“
„Poprvé jsem ho potkala na večírku, který pořádala naše kamarádka Božena. Je to už strašně let. Bylo mi tak dvacet. Od té doby s námi chodil pařit. Na Boženčiny večírky se dostavoval pravidelně. Byl to takovej šoumen. Udával tempo.“
„Kdy jste ho viděla posledy?“
„Loni na halloweenské party. Jestli si dobře vzpomínám, tak tam tenkrát byli všichni.“
„Kdo všichni?“
„Všichni, kdo se obvykle účastnili našich večírků. Abyste rozuměli, byli jsme taková partička pražských bohémů. Většina z nás ještě studovala, někdo se živil uměním, někdo prostě nepracoval, protože nechtěl. A tak jsme to roztáčeli. Hospody, kluby, domácí pařby. Ty byly asi nejvýživnější. Člověk se občas probudil v něčí vaně a neměl páru, jak se tam dostal. To byly ty časy, kdy jsem milovala život v Praze a myslela jsem, že se ho nedokážu vzdát. Pak umřela maminka a já se přestěhovala k tátovi do Příbrami. Život se mi převrátil na ruby.“
„To se někdy stává...“
„Jo. Ale ona ta pražská parta stejně potom moc dlouho nevydržela. Loňský Halloween byl asi poslední večer, kdy se všichni sešli pohromadě. Pak šlo všechno tak nějak do háje.“
„Kdo patřil do tý vaší partičky?“
„Já, Božena, Miky, Bořek, František, Josef a Karel. To bylo takříkajíc tvrdý jádro. Občas se k nám připojil někdo další, ale to byl spíš takový hostující aktér. Většinou přechodný partner někoho z nás. Nakonec to nikdy nikomu nevyšlo, když se pokusil dát dohromady s někým mimo partu.“
„Co stálo za rozpadem vašeho vzájemného vztahu ve skupině?“ přebral otěže Felix.
„Paradoxně to nebyly žádné hádky nebo žárlivost, jak by se dalo čekat. Božena s Františkem se dokonce před třemi lety vzali, pak se rozvedli kvůli Josefovi a teď spolu všichni tři žijí jako partneři. Já dva roky chodila s Bořkem a přitom jsme oba čas od času měli úlet s někým jiným. Bořek trpěl na Boženku. Já se občas vyspala s Josefem. Nikdo to neřešil.“
„Karel měl taky intimní vztah s někým z vašeho okruhu?“
„Ne, Karel ne. Pro Karla jsme s Božkou byly starý rašple.“
„Kolik je Boženě?“
„Tolik co mně. Ona s námi taky chodila do školy. Se mnou a s Mikym.“
„Takže jste pro Karla ve svých dvaceti letech byly příliš staré? Byl zatížený na teenagerky?“
„Nikdy jsem v jeho společnosti neviděla holku, která by byla starší než šestnáctka. A to o některých musím říct, že vypadaly spíš na třináct. Víte přece, čím se Karel živil, ne?“
„Čímpak?“
„Byl profesionální fotograf. Fotil modelky pro dívčí časopisy.“
„Jistě. A s některými nezůstal jen u focení, že?“
„O tom já nic nevím.“
„Nevíte, nebo raději nechcete vědět?“
„Jestli se Karel někdy vyspal s nezletilou, tak byl natolik příčetný, že se tím nechlubil.“
„No a co Miky?“ zajímalo Markétu. „Nepostřehla jsem, že byste ho spárovala s někým z vašeho spolku. Taky preferoval jinou věkovou skupinu?“
Zlata se malinko ošila. Pak začla bezmyšlenkovitě roztírat rozlitou kávu rukávem svetru. Na Fausta ani Zahradníkovou se nepodívala.
„Nevzpomínám si, že by kdy s někým chodil, dokud si nepřivedl Reginu.“
„Neměl nikdy žádnej vztah?“
„Zřejmě ne. Nevím.“
„Zlato, byl to váš nejlepší kamarád. Opravdu mi chcete tvrdit, že nevíte, jestli někdy někoho měl nebo ne?“
„Jestli chcete slyšet můj názor, tak neměl. Alespoň ne žádný vážný vztah. A víte proč? Protože byl zamilovaný do mě. Celou tu dobu doufal, že skončíme spolu. Celé ty roky, co jsem randila s jeho kamarády a známými, čekal, až si uvědomím, že on je ten pravý. Až když jsem mu před rokem v létě řekla, že na to může zapomenout, protože nikdy neklesnu tak hluboko, abych vlezla do postele se smažkou, nabrnknul si Reginu. A něco vám povím, v první chvíli se mi fakt ulevilo. Vypadalo to, že ta holka je sice odporná mrcha, ale že on ji má doopravdy rád. Ve světle odhalených skutečností to vypadá, že jsem se spletla. Nikdy ji nemiloval. Zabil ji. Stejně jako zabil Karla, který mu nikdy nic neudělal. Víte, jak mi teď je, když si uvědomím, že mě miluje totálně vyšinutej psychopat? Totálně vyšinutej psychopat, kterého jsem většinu svého života považovala za nejlepšího přítele?“
„To není vaše vina,“ promluvil k ní Felix konejšivě.
„A čí teda?“ rozkřikla se Zlata. „Čí je to sakra vina? Z člověka, o kterém si myslíte, že ho znáte, se stane nelidská zrůda! Kdo za to může?“
„No vy asi sotva,“ odsekla Markéta. „Pokud jste mu teda neřekla, že má ty lidi zabít, aby na vás udělal dojem.“
Zlata se objala pažemi. Roztřásala ji vnitřní zima.
„Někdy jsem měla pocit, že to jeho podivínství zhoršuju. Že se od všeho izoluje právě proto, že mu to pomáhá na mě zapomenout. Vždycky, když na něj padl splín z toho, že nemůžeme být spolu, zavřel se před celým světem do toho svého doupěte, a když pak vylezl, byl jako vyměněný. Myslela jsem, že mu to pomáhá. Jenomže ho to akorát stahovalo hlouběji. Až nakonec klesl na samé dno.“
„Co kdybysme se teď přenesli přes to melodrama, který jste tu rozehrála?“ navrhla Zahradníková. „Zajímala by mě jedna věc. Jakej vztah měl Miky k pohádkám?“
„Co prosím?“
„Pohádky,“ zopakovala trpělivě Markéta. „Příběhy, který jsou v současnosti určený primárně dětskýmu publiku. Pár jich sepsali třeba bratři Grimmové -“
„Já vím, co jsou pohádky!“ přerušila ji Zlata podrážděně. „Už jako malá jsem se zajímala o literaturu, chodila jsem do dramatického kroužku, ve volném čase jsem se věnovala tvůrčímu psaní. Já sakra vím, co jsou pohádky! Jenom absolutně netuším, co by měl mít zrovna Miky společného s nějakými pohádkami!“
„Neměl nějaké oblíbené pohádky, o kterých by s vámi hovořil?“ vstoupil do výslechu Faust, aby Zlatu trochu uklidnil. „Sněhurka? Popelka? Perníková chaloupka?“
Výraz Zlatiny tváře, který za všech okolností věrně odrážel její rozpoložení, se v jedné jediné vteřině proměnil z čitelného a přístupného ve výraz pokerového hráče. Oba vyšetřovatelé zpozorněli.
„Sněhurka? Popelka? Perníková chaloupka?“ opakovala Zlata s bezvýraznou tváří, avšak hlasem zrůzněným emocemi. „A co třeba Šípková Růženka nebo Červená Karkulka? Anebo třeba ta o Rampelníkovi?“
„Paní Králová, můžete nám vysvětlit, proč jste právě jmenovala ty ostatní pohádky?“ zeptal se Felix, který se ze šoku vzpamatoval jako první.
„Když jsme ještě chodili do dramaťáku, dostali jsme za úkol zapracovat starý pohádkový motiv do moderního dramatu. Na tom úkolu jsme pracovali společně já, Miky, Božena, František a Bořek. Rozhodli jsme se, že převedeme záporné charaktery z klasických pohádek do originální divadelní hry. Každý z nás vybral jednu postavu, z níž pak vytvořil jeden originální charakter, který by s ostatními dobře fungoval v nově načrtnutém ději. Já si vybrala Macechu z Popelky, Božena Zlou královnu ze Sněhurky, Bořek Ježibabu z Perníkové chaloupky, František Zlou sudičku ze Šípkové Růženky a Miky Vlka z Červené Karkulky.“
„A Rampelník?“ zajímalo Fausta. „Kde ten se tam vzal?“
„Rampelník byl rozuzlením celé hry. Byl tím, kdo v závěrečném dějství všechny postavy soudil.“
„Jak soudil?“ nechápala Markéta. „Žila jsem v přesvědčení, že Rampelník byl hamižnej skřet, kterej využíval neštěstí druhých k vlastnímu obohacení. Teď mě ve svý genialitě můžete vyvést z omylu.“
„V našem zpracování jsme Rampelníkovi svěřili roli nestranného soudce, protože on je jediná postava, která není poháněná vášní. Nezajímá ho nic než zlato. Je imunní vůči zoufalství, žalu a lidskému utrpení. Nechávají ho chladným prosby, bědování i nářek. Je dokonalým prototypem někoho, kdo by nás všechny soudil spravedlivě, pokud bychom přišli o všechno.“
„Zajímavé,“ mínil Felix. „Kdo přišel s nápadem zahrnout do vašeho dramatu Rampelníka?“
„Ráda bych tvrdila, že jsem to byla já, ale za tím nápadem stála Božka. Ona měla takové postavy vždycky svým způsobem ráda. A ten nápad fungoval skvěle.“
„Paní Králová, můžete nám prosím říct, jak se Božena jmenuje celým jménem?“
„Božena Ebenová.“
„Děkujeme,“ usmál se Felix ještě unaveněji, než tomu bylo na začátku. „Byla jste pro nás neocenitelnou studnicí informací. Budete potřebovat odvézt zpět do Příbrami?“
„Ne. Myslím, že si zavolám taxi a přepadnu uprostřed noci svého přítele s prosbou, jestli u něj můžu přespat.“
„Výborně. V to jsem totiž tak trochu doufal,“ přiznal Faust.

„Ještěže Chloupek nešel domů,“ poznamenala rozšafně Zahradníková, zatímco si nasazovala neprůstřelnou vestu. „Asi by ho moc nepotěšilo, kdyby ho po hodince spánku vzbudil telefonát, ať zařídí další domovní prohlídku.“
„To ne,“ souhlasil Faust a zapnul si vlastní vestu.
„Vážně si to nechceš prohodit?“
„Hodili jsme si mincí a co leží, to běží. Já jedu ke Kratochvílovi a ty k Ebenové.“
„Já jen vím, jak nesnášíš prohlídky feťáckých doupat,“ bránila se Markéta. „Chtěla jsem tě toho ušetřit.“
„Tvé snahy si velmi cením,“ ujistil ji Felix. „Zavolám, jak jsme dopadli.“
„Kvůli tomu, že ses pozvracel, mi volat nemusíš, aby bylo jasno.“
„Čekáme na rozkazy!“ ozval se důrazně velitel jedné z výjezdových skupin, které trpělivě vyčkávaly, až se k nim kapitáni připojí.
„Už jdeme!“ houkla na něj Markéta a obrátila se ještě naposledy ke svému parťákovi. „Zlom vaz, Fauste. Ne nutně doslova.“
Pak zmizela v policejní dodávce dřív, než jí kolega stačil jakkoli odpovědět.

„Já jsem tak ráda, že vás mám,“ broukla Božena nejdřív do ucha Františkovi a hned vzápětí do ucha jeho přítele Josefa.
V přítmí jediné stolní lampičky se na obrovské posteli zavrtěly dvě mužské postavy. To když František s Josefem Boženu objali v pase a každý z nich ji políbil na jednu tvář.
„Božka, ty jsi vždycky tak sentimentální, kdy je po všem,“ upozornil ji František.
„Sentimentálnější už je jenom při závěrečných titulkách k Pánovi prstenů,“ podotkl Josef a zahihňal se do záhybů Boženina rozhaleného županu.
Jejich domácí pohodu poněkud narušilo zabušení na vchodové dveře a úderný hlas, který Boženu vyzval k otevření.
„Kdo to je?“ polekal se Josef.
„Co tu kdo chce takhle pozdě v noci?“ nechápal František.
Božena s přezíravým uchechtnutím vstala, utáhla si župan v pase a vykročila do předsíně, aby zjistila, o co jde.
„Tady Policie České republiky. Ve jménu zákona vás vyzývám, otevřete!“
„No prosím,“ ucedila Božena lhostejně a stlačila kliku. „Co tu chcete?“
Tváří v tvář zakukleným příslušníkům ozbrojené složky malinko ztuhla, pohrdavý pohled však nedoznal nejmenší změny.
„Jste Božena Ebenová, narozená 4. 7. 1991?“
„Ano. A vy jste kdo?“
„Policie České republiky.“
„To už jsem slyšela. S kým ale mluvím?“
„Kapitánka Markéta Zahradníková, kriminálka,“ představila se jí žena, která vystoupila zpoza několika svých maskovaných kolegů a ukázala jí svůj odznak.
„Výborně. Takže formality máme za sebou. Teď mi můžete vysvětlit, co tu pohledáváte.“
„Vyšetřujeme pětinásobnou vraždu, paní Ebenová,“ pronesla se stejným klidem Markéta, načež jí před obličejem zachrastila želízky. „A vás zatýkáme pro podezření z účasti na jejím plánování. Všechno, co řeknete, může být použito proti vám. Máte právo nevypovídat, dokud nebude přítomen váš advokát. Jestli nějakýho máte, můžete mu zavolat. Jestli ne, tak vás upřímně lituju. Bude vám přidělen. A teď nastavte ruce.“
„Vůbec nechápu, o čem to mluvíte,“ prohlásila Božena vyrovnaným hlasem, ale paže poslušně natáhla před sebe. „O jakých vraždách je řeč? Hele!“ zařvala zničehonic na policistu, který otevřel kredenc v kuchyni. „Opovažte se mi sahat na nože! Těch se může dotýkat jenom Josef!“
„Máme povolení k domovní prohlídce, paní Ebenová,“ zpravila ji Markéta chladně. „Takže zatímco my dvě spolu pojedeme k nám na ústředí, kluci si tady zatím osahají všechno, co jim přijde pod ruku.“
„Rozumím,“ hlesla Božena se zdařilou imitací chápavého tónu. „V tom případě prosím, aby neosahávali s přílišným nadšením mé partnery. Nejsem si úplně jistá, jestli by je to těšilo stejnou měrou.“

Felix by dal cokoli za to, aby prohlídka bytu Mikuláše Kratochvíla proběhla stejně jednoduše. Upřímně, byl připraven na cokoli - na zablešený feťácký kutloch plný poházených špinavých jehel až po chemickou laboratoř nacpanou výbušninami. To, co ho za dveřmi bytu potkalo, nečekal ani v tom nejabsurdnějším scénáři.
Když po pěti minutách klepání a zvonění nebyli vpuštěni dovnitř, dva pověření policisté vyrazili dveře a vpochodovali do předsíně s puškami v pohotovosti.
„Čistý!“ zahlásili sborově a pokračovali dál.
„Čistý!“ ozvalo se z pootevřených dveří ložnice.
„Čistý!“ zaznělo z prahu obývacího pokoje.
„Čistý!“ ohlásil muž stojící uprostřed kuchyně.
Před Faustem, který vešel dovnitř v těsném závěsu za jednotkou rychlého nasazení, se narýsovaly dvě možnosti. Buď není doma, anebo se schovává v koupelně, která jako jediná zatím zůstávala neprohledaná. Než vůbec stačil pomyslet, které z těch alternativ by dal přednost, policisté otevřeli poslední dveře a Felixe naprosto ohlušily tři výzvy zařvané do stísněné, vykachlíčkované koupelny.
„Na podlahu! Hned! Dělej!“
Teprve když spoutaného Kratochvíla vyvedli do předsíně, kde ho povalili na zem, dostal kapitán Faust možnost prohlédnout si vnitřek prostoru, v němž se hledaný muž ukrýval.
„Ježíši Kriste!“
Stálo ho nemalé úsilí udržet žaludek na místě, když pohlédl do tváře muže spočívajícího na dně vany. Jeho tělo se nacházelo v podobné posmrtné křeči, v jaké občas vídáme pošlá zvířata. Ležel na zádech, kolena skrčená a ruce natažené před sebe, jako by se v posledních sekundách života úporně bránil nevyhnutelnému konci. Jeho ústa byla otevřená dokořán a z nich po stranách jako dva blyštivé rampouchy visely zatuhlé pramínky zlata. Zlata, kterým měl zevnitř zalité celé hrdlo. Připomínal groteskní sochu vyrobenou na zakázku velmi bohatého a velmi zvráceného sběratele moderního umění.
Felix vyndal z kapsy telefon, aby na místo činu přivolal soudního koronera, bohužel se mu tak neskutečně třásly prsty, že nebyl schopen na dotykovém displeji zvolit příslušné číslo.
„Doprdele, zavolejte někdo Melichara!“ přikázal a vrazil telefon do ruky veliteli zásahové jednotky.
„Impozantní, že?“ ozval se z podlahy Kratochvíl. V jeho slovech zazníval krutý výsměch i morbidní hrdost. „Chcete vědět, jak se mi to povedlo?“
Faust velice rád odvedl zrak od díla k jeho stvořiteli. Došel až k němu, sehnul se a ztišil hlas do pouhého šepotu.
„Je mi úplně fuk, jak se vám tohle povedlo, Kratochvíle. Pro mě je důležité, že tohle bylo to poslední, co jste v životě dokázal.“
„To si vážně myslíte?“ zasmál se nepříčetně Kratochvíl. „Co když vám povím, že to, co v tuhle chvíli považujete za velkolepé finále naší hry, je jen konec prvního dějství?“
„První dějství končí vaším zatčením a vyhlídkou na doživotní vězení, to mi bohatě stačí. Konec představení. Odveďte ho.“
„Ne,“ odmítl Kratochvíl pevným, ale klidným hlasem. „Takhle to neskončí, pane vyšetřovateli. Zapomínáte totiž na jednu věc. Vy jste nepsal scénář.“
„Ovšemže. Ten psala Božena Ebenová, že?“ kontroval Faust. „Nebo jste na něm spolupracovali?“
„O Božence už taky víte?“ povzdychl si Kratochvíl. „To jsem nečekal. Myslel jsem, že ze všeho nejdřív najdete mě.“
„Vy také zapomínáte na jednu věc, pane Kratochvíle. Ne všichni vyšetřovatelé jsou omezení tupci, na jaké jste zvyklý z literatury.“
„Jako bych to snad nevěděl,“ odfrkl si posměšně Kratochvíl. „Byl jsem si jistý, že na tomhle případu nebude pracovat žádný omezený tupec. Na to byl až příliš exkluzivní. Upřímně jsem doufal, že ho dostane do ruky někdo, kdo se řídí intuicí a bude schopen porozumět genialitě našeho díla.“
„Nevím, jestli bych vaše dílo označil za geniální, ale jednu věc vám upřít rozhodně nemůžu. Vyvolal jste ve mně takové znechucení, že horší jsem zažil už jen při promítání Padesáti odstínů šedi. A to jsem měl v krvi tři promile... Mikuláši Kratochvíle, jste zatčen za několikanásobnou vraždu. Máte právo nevypovídat bez přítomnosti svého právního zástupce. Pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen. Vše, co řeknete, může být použito proti vám. Byl jste poučen o svých právech a nyní budete přemístěn do vazební cely, kde počkáte na další kroky trestního řízení.“
„Ne,“ pravil Kratochvíl znovu s oním zlověstným klidem. „Já odsud do žádné vazební cely nepojedu. A víte proč? Protože jestli mě někam odvezete, bude to patologie.“
„Nejste první ani poslední zadržený, který vyhrožuje spácháním sebevraždy.“
„Až na to, že silně pochybuju, že by některý za zatčených, se kterými jste přišel do styku, opravdu umíral...“
„Jste duševně narušený člověk, Kratochvíle. Já s vámi tuhle hru hrát nebudu.“
„Pokud ji nebudete hrát, nikdy se nedozvíte, jak končí. A já se vsadím, že jste ještě nepřišli na všechno. Máte své otazníky. Každý dobrý detektiv je má.“
Felix ho několik okamžiků pozorně sledoval a zvažoval, nakolik je bezpečné poskytnout mu vytoužený prostor, načež pokynul maskovanému policistovi, který ho přidržoval u země, aby uvolnil stisk a nechal ho postavit se na nohy. Mikuláš s Faustem si teď hleděli do očí z bezprostřední blízkosti.
„Druhé dějství,“ předeslal Kratochvíl obřadně a oči se mu leskly vzrušením. „Možná byste se mi mohl přestavit, abychom si nebyli tak cizí...“
„Kapitán Felix Faust.“
„Těší mě, kapitáne Fauste... O mně už určitě víte úplně všechno. Možná i to, co bych raději zapomněl. Nepochybuji, že jste si zjistili, co a kde jsem studoval, z jaké rodiny pocházím, s čím jsem se kde léčil, co jsem dostal pod stromeček k jedenáctým narozeninám, jestli mám radši mléčnou nebo hořkou čokoládu. Informace o vzdělání, rodinném zázemí, hobby a sexuálních avantýrách, to dnes dohledá každý blbec. Mě by ale zajímalo, jestli jste přišli na to, jak jsem všechny ty lidi dostal přesně tam, kde jsem je potřeboval mít. Lámali jste si s tím hlavu aspoň trochu?“
„Moje kolegyně si myslí, že jste použil éter, ale já o tom úplně přesvědčený nejsem.“
„Co si myslíte vy, kapitáne?“
„Myslím, že jste oběti zhypnotizoval. Manipulativní osobnosti mají ke zvládnutí techniky hypnózy předpoklady. Myslím, že jste tu techniku studoval dostatečně dlouho na to, abyste ji dokázal zvládnout. Bohužel ne tak dlouho na to, abyste dokázal zapůsobit na Denisu Demeterovou.“
„Denisa nebyla obyčejná šarlatánka, co si přivydělává trapnými vystoupeními v televizi. Její schopnosti byly větší než schopnosti obyčejného smrtelníka. Ačkoli se mnou samozřejmě soupeřit nemohla.“
„Přesto se vám postavila na odpor. Dokázala se bránit alespoň tak dlouho, dokud po sobě nezanechala stopy.“
„Nejspíš si myslíte, že jsem tuhle situaci podcenil. Nechat jí za nehty zbytky omítky a vlastní kůže...“
„... pokud jste ovšem od začátku neplánoval, že budete dopaden.“
„Přesně. A tím se dostáváme na samotnou dřeň, kapitáne Fauste.“
„Vy jste chtěl, abychom vás našli. Tady, teď, v téhle koupelně... Jak dlouho už tu na nás čekáte?“
„Byl jsem připravený čekat mnohem déle.“
„To tetování mělo celý proces pátrání urychlit. Mickey Mouse. Mickey. Celou dobu jste odkazoval sám na sebe. Při zpětném ohledu mi to přijde až trapně triviální.“
„Triviální, nicméně účinné. Mimochodem, víte vy vůbec, co to obnáší tetovat oběť ještě za jejího života a držet ji přitom ve stavu, kdy není schopná se bránit?“
„Ještě jsem to nezkoušel. Poučte mě.“
„Kurevsky nesnadnej úkol. Zvlášť Denisa mi dala zabrat. Ještěže u ní bylo v plánu použít morfium k usmrcení. Polovinu použitého množství jsem spotřeboval jen na to, abych ji udržel v klidu. Hypnóza na ni totiž nezabírala. Čím větší byla její touha po životě, tím víc se mi vzpírala. Zvláštní...“
„Zvláštní?“
„Zvláštní, jak najednou zjistíte, že jediný, u koho funguje pud sebezáchovy, je stará osamělá ženská, která už od života nic nečeká.“
„Bránit se účinkům hypnózy je těžké. Přece jste nečekal, že někdo, kdo tu problematiku nestudoval a neví, jakým způsobem odrazit útok na vlastní mysl, se najednou zázrakem probere a bude bojovat o život. Nebo ano?“
„Na tom nezáleží. Podstatné je, že můj plán vyšel. Všechno, co se mělo stát, se stalo. Představení se hraje. Přesně tak, jak jsme o tom snili.“
„Jak jste o tom snili vy a Božena?“
„Boženka za to nemůže, pane kapitáne. Čestný pionýrský. Boženka je hodná holka. Ona by neublížila ani mouše.“
„Jen tenhle plán zosnovala. Zasela do vás semínko, které v pohnuté mysli drogově závislého člověka začalo klíčit jako zhoubný nádor. Úchvatná myšlenka vražedné série, která odkazuje na genialitu jejích tvůrců. Kolik tripů jste v sobě měl, když jste o tom začal reálně uvažovat? O tom, že vytvoříte šokující představení, pod které se vy hrdě podepíšete a ona ho pak literárně zpracuje a zinkasuje balík? Hm?“
„Tady nejde o peníze, pane kapitáne. Nikdy nešlo o peníze.“
„A o co tedy jde? Prozraďte mi to.“
„Požitek z tvorby. Vědomí, že je všechno jen ve vašich rukou. Pocit, že tohle už nikdo po vás nezopakuje...“
„Nestačilo prostě napsat dobrou detektivku? To jste kvůli tomu museli opravdu vraždit?“
„Víte, tohle zřejmě nepochopí člověk s přízemním uvažováním.“
„A co z toho vlastně nakonec máte?!“ přestal se ovládat Faust a chytil Kratochvíla za límec košile. „Láká vás představa, že si půjdete sednout do cely se zvýšenou ostrahou? Těšíte se na rozhovory, které budete poskytovat novinám? Nebo vám prostě jenom dělá dobře, že vaší rukou zemřelo šest lidí?! Protože já to pořád nechápu!“
„Už jsem vám řekl, že si do žádné cely sednout nepůjdu. Odvezete mě odsud rovnou do márnice. Kolik je vůbec hodin?“
„Tři hodiny ráno. A sedm minut, abych byl přesný.“
„Fajn. Zbývá mi odhadem pět minut. Je ještě něco, na co se mě chcete zeptat?“
Faustovi jako by až teď naplno došel význam Kratochvílových slov. Jako by si tu nezvratnou pravdu přečetl v jeho očích. Náhle přestal pochybovat o tom, co je oba čeká.
„Vy jste se otrávil.“
„Jste prudce inteligentní, Felixi.“
„Čím?“
„Tohle řešení s dovolením přenechám vašemu koronerovi. Přece bych ho neobral o to potěšení.“
„Existuje nějaká možnost, jak vaši smrt odvrátit?“
„Ne.“
„Prima. V tom případě mi řekněte, jaká postava jste vy sám, Mikuláši. Prozraďte mi, jaká je vaše role v celém tomhle mistrovském kusu? Původní drama uzavírala postava Rampelníka, který ostatních pět charakterů nemilosrdně odsoudil. Předpokládám, že Rampelník leží ve vaší vaně. Takže kým jste přeobsadil roli soudce? Kým jste v tomhle příběhu vy?“
„Dobrá otázka,“ ocenil Kratochvíl.
Na čele se mu zaleskly krůpěje potu. Účinky požitého jedu začínaly nastupovat. Teď už doslova bojoval o každý nádech.
„Nikdy jsem netoužil po ničem jiném, než mít moc ovlivnit, kam se můj život bude ubírat. Mít na své straně užitečné lidi. Využívat svých schopností jen a pouze ve svůj prospěch. Dosáhnout toho, co je jen možné dosáhnout. Felixi, moc je nádherná věc... Moc okouzlit každého, kdo se vám připlete do cesty... Očaroval jsem je všechny. Své rodiče, své učitele, své přátele. Hlupáci. Nikdy nepojali ani špetku podezření, čemu se doopravdy věnuji. Získal jsem si je všechny.“
„Kromě ženy, kterou jste miloval,“ opravil ho Faust nelítostně. „Zlata byla vůči vaší manipulaci imunní.“
„Samozřejmě, že byla. Ona je přece princezna,“ posteskl si Mikuláš. „Princezny nikdy nekončí v náručí temnoty. Vždycky jsou po ruce princové, kteří je osvobodí.“
„Černokněžník. Jste černokněžník.“
„Božka nechtěla, aby to takhle skončilo. Nikdy nevěřila, že bych mohl tenhle příběh něčím obohatit. Já byl vždycky jenom ten vyšinutej maník, co si hraje se zkumavkami. Nikdy doopravdy nepochopila, kdo jsem.“
„Všechno jste naplánovali společně až na skutečnost, že se necháte odhalit. To byl váš soukromý plán. Aniž by o tom věděla, změnil jste scénář a zahrnul se do seznamu postav odsouzených k smrti. Proč jste to udělal? Vy jste měl předpoklady k tomu zrealizovat dokonalý zločin, ze kterého ani jednoho z vás neobviníme a o kterém pak Božena napíše strhující román. Vy jste naproti tomu udělal všechno proto, abychom vás vystopovali. Podepsal jste oběti, první tři vraždy jste spáchal na svatého Mikuláše, za nehty Denisy Demeterové jste nechal učebnicové stopy. Proč? Proč jste chtěl, abychom vás našli? Proč jste chtěl, abychom se stali svědky vaší vlastí smrti?“
„Protože dobro nakonec vždycky zvítězí nad zlem, kapitáne Fauste. A zlo si obvykle samo zasadí smrtelnou ránu.“
Kratochvíl klesl na kolena a oběma rukama se chytil za hrdlo. Faust se snažil nevnímat smrtelné chroptění, vytěsnit ze zorného pole všechnu tu vykašlanou krev a zpěněné sliny, které Mikulášovi stékaly po bradě, když reflexivně vzdoroval blížící se smrti. Jenomže to nešlo. Několik přihlížejících policistů projevilo snahu zasáhnout a zabránit neodvratnému konci. Jeden z nich vytočil tísňovou linku, druhý uchopil Kratochvíla pod rameny, položil ho na zem a pokusil se zbytečným pleskáním po tváři vrátit jeho vědomí do pozoru. Třetí začal s resuscitací, když Kratochvíl přestal dýchat.
„Nechte ho být,“ zastavil jejich snažení Faust. „Je mrtvý. Kdyby být nechtěl, tak tu kolem něj neskáčeme jako hopsinky... Až přijede Melichar, může si je odvézt oba. Já jdu na vzduch.“

Markéta akorát vylezla z výslechové místnosti, kde neuvěřitelné tři hodiny držela Boženu Ebenovou, když dorazil Felix, opřel se o stěnu naproti jejich kanceláři a svezl se po ní až na podlahu.
„Náročná noc, co?“
„Někdy si říkám, proč nedělám daňové podvody.“
„Daňový podvody jsou pro bábovky... Ebenová přiznala, že ty vraždy naplánovala už před rokem. Sama si na realizaci svýho ďábelskýho plánu netroufala, a tak si jako vraha najala Kratochvíla. Podle toho, co vypověděla, ručil za to, že se případ nikdy nevyřeší. Po tom, co utichne první vlna mediálního zájmu, se měla Ebenová vytasit se šokujícím románem na základě skutečných událostí. O zisk by se rozdělili. Je přesvědčená, že by se z knihy stal bestseller.“
„Možná je o tom přesvědčená správně. Kdyby děj opravdu zakončil nějaký působivý Rampelník, kterého bychom v závěru odhalili jako samozvaného soudce, mohl její román aspirovat i na nějakou literární cenu v rámci kriminálního žánru. Škoda, že už ho nenapíše. Docela rád bych si její verzi přečetl.“
„Máš možnost. Rukopis jsme našli při domovní prohlídce.“
„Ona to sepsala? Ona to sepsala s předstihem?“
„Očividně. Koneckonců, je to scénář skutečnýho zločinu, ne?“
„Četla jsi to?“
„Ne, jen jsem to zběžně prolistovala. Zajímalo mě hlavně rozuzlení. V poslední kapitole dopadne tým vyšetřovatelů postavu Rampelníka, kterej učiní dramatický doznání. Okázalej slovní průjem, ve kterým nechybí ani morální ponaučení.“
„Až na drobnou maličkost, že jsme nedopadli chamtivého skřeta, nýbrž narcistického černokněžníka, se závěr zase tolik neliší. Kratochvílův dramatický projev by zasloužil posmrtnou cenu Thalie. Měl jsem si ho nahrát. Vážně. To, co předvedl, by mohli pouštět studentům DAMU, aby věděli, jak mají ztvárnit narušeného maniaka opilého domnělou mocí... Mimochodem, předběžné ohledání Rampelníka potvrdilo, že se jedná o Rudolfa Kaufmana, známou figurku pražského podsvětí.“
„Jo, lichvář na vedlejšák. Jeden z Boženiných nabíječů - František - vypověděl, že si od něj Miky často půjčoval prachy, aby mohl financovat ty svoje hokusy pokusy. A taky jsem se dozvěděla, proč se ta jejich partička zničehonic rozpadla.“
„Oblaž mě.“
„Loni v létě požádal Mikuláš svýho kamaráda Bořka, aby na jeden studentskej VIP mejdan doručil speciální zásilku. Jenomže Bořek to kardinálně posral. Cestou na Strahovský koleje si udělal menší pauzu, během který mu vykradli auťák, takže matroš za tři sta táců byl v prdeli, večírek pro čtyřicet hostů totální nuda a kupec brutálně nasranej. Kluci si dali do držky. Nakonec Bořek souhlasil, že vzniklou škodu uhradí. A hádej, za kým ho Miky poslal?“
„Za Kaufmanem.“
„Trefa do černýho. Kaufman mu ještě tu noc vyplatil tři sta hadrů na ruku.“
„Chci vůbec znát výši úroku?“
„Věř mi, že nechceš. Úplně postačí informace, že Bořek Zedníček momentálně pracuje ve třech zaměstnáních, aby ten dluh splatil.“
„Možná o Kaufmanově smrti rád uslyší.“
„To bych netvrdila. Na Kaufmanovo místo se už teď tlačí minimálně desítka jeho nejvěrnějších synů a dcer, aby převzali řemeslo. Ten, kdo vyhraje, převezme spolu s řemeslem i všechny pohledávky. A co jsem tak slyšela, Kaufman byl stará škola. To, co dělal, byla sice sviňárna první kategorie, ale nikdo nemohl tvrdit, že by se k němu pan Kaufman nechoval slušně. Mnohdy uplatňoval ryze otcovskej přístup. Mladý jsou dravý, cejtí šanci a touží po změně. Nedostatek trpělivosti a touha obstát povede k uplatňování mnohem drastičtějších metod, než na jaký byli věřitelé zvyklí.“
„Takže bychom Bořka měli spíš politovat.“
„Já už ho lituju... Abych se ale vrátila k rozpadu naší bohémský partičky... Průser s nedoručenou zásilkou vyvolal ve skupině vnitřní napětí, který si nikdo vědomě nepřipouštěl, který ale v každým z nich bublalo jako bahno močálu. Parta se rozdělila na dva tábory.“
„Tým Miky a tým Bořek.“
„Přesně. František s Boženou se postavili na stranu Mikyho. Věděli, že jejich kamarád je namočenej do nelegálních kšeftů s drogama, ale šlo jim o princip. Bořek to prostě posral, takže by měl zaplatit. Zlata s Josefem hájili Bořka. Odsuzovali to, co Miky dělá, a věřili, že kdyby se nesnažil nahrabat si prodejem vlastních oblbováků tolik peněz, Bořek by neskončil jako prvoligovej zoufalec. Potíž nastala ve chvíli, kdy se Zlata odstěhovala zpátky do Příbrami a Josef přiznal svoji touhu po Františkovi a Boženě.“
„Bořek přišel o morální podporu.“
„Jo. Tým Bořek byl najednou pasé jako flitrová blůza.“
„Co Karel? Přikláněl se na nějakou stranu?“
„Karel se přikláněl na stranu toho, kdo mu zrovna zaplatil panáka.“
„Což se u alkoholika jeví jako vcelku logický přístup,“ přikývl Faust a s obtížemi se postavil na nohy. „Předpokládám, že Regina ve funkci kurýra nahradila Bořka, který se Kratochvílovi příliš neosvědčil.“
„Další trefa. Doručovala zboží studentům vysokých škol. V sobotu večer vezla balíček cukroví na Strahov. Proto Miky přesně věděl, kde ji najde. Sám ji tam poslal.“
„Prohledali jsme jeho byt a našli jsme Matyldin telefon. Kluci z technického ho zkoušejí odemknout, abychom zjistili, jestli si s ní tu noc opravdu sjednával schůzku. Myslím, že pochybnosti o tom ale nemá nikdo.“
„Objevili jste u něj ještě něco zajímavýho?“
„Ne. Jen na ledničce viselo šest magnetů s obrázky pohádkových postaviček. Magnet s jeho vlastní postavičkou ležel na pracovním stole. Než jsem odjel, přidal jsem ho k ostatním.“
„Takže žádná hrůzostrašná domácí laborka? Žádná destilační kolona, plynový hořáky a sklenice plný žíravin?“
Faust zavrtěl hlavou a promasíroval si bolavé spánky.
„Nejzajímavější část Kratochvílova bytu je postel vyrobená z europalet a sbírka gramofonových desek. Vlastně mě překvapuje, že se tam nenašla ani obyčejná injekční stříkačka.“
„Musel to udělat jinde. Nevlastnil ještě nějakou nemovitost?“
„Ne, to už jsme prověřovali.“
„Ani jeho rodiče?“
„Otec má chatu v Beskydech. Trochu z ruky.“
„A co sklep?“
„Sklep?“
„I činžáky mají sklepy, ne? Nepatří k jeho bytu náhodou i nějakej sklepní prostor?“
„Náhodou patří,“ ozval se Markétě za zády Chloupek. „Teď jsem odtamtud přijel. Technici ještě pořád sbírají vzorky. Je tam toho tolik, že dneska nejspíš zmeškají oběd. Výbavička, za kterou by se nestyděla ani naše forenzní laboratoř, zásoby drog, zbytky látek použitých na oběti, krevní stopy... Našli jsme i tetovací jehlu. Prázdná dóza od barvy se válela v koši. Zřejmě po sobě chlapec nestihl uklidit.“
„On se uklízet nechystal,“ vyvedl ho z omylu Faust. „Nebo vy byste se snad obtěžoval umývat nádobí před tím, než se zabijete?“
„To je další věc, kterou jsem s vámi chtěl konzultovat. Opravdu tomu nešlo nějak zabránit, Fauste? Ten člověk se zabil přímo před vašima očima!“
„Čekáme na výsledky pitvy, abychom zjistili, čím se vlastně otrávil, ale o jednom vás mohu ujistit už teď - Kratochvíl se chystal spáchat tuhle rituální sebevraždu dávno před tím, než jsme se o něm dozvěděli. Neměl v úmyslu dát nám možnost ho zachránit.“
„Já s Faustem souhlasím,“ podpořila ho Markéta. „Když se někdo jako Kratochvíl rozhodne zasebevraždit, těžko pak voláte na pomoc policejního vyjednavače. Proti tomu, co si aplikoval, jsme neměli ani teoretickou šanci.“
„Dobrá. Až sesbíráte zbytek materiálu a dokončíte spis, máte do konce týdne volno. Teď se jeďte vyspat. Tiskovku obstarám sám.“

V pondělí 14. prosince, pouhých osm dní od nálezu těla Reginy Romanové, kapitáni Faust a Zahradníková vložili do úředních desek poslední pitevní protokol a oficiálně předali spis státnímu zastupitelství.
„Nečekala jsem, že nám to Melichar pošle kurýrem.“
„A co jsi čekala? Do spisu jsou potřeba originály.“
„To sice jo, ale... Nepřipadá ti trochu divný, že ani neměl potřebu se nám osobně pochlubit, co zjistil?“
„Psal mi, že si do konce roku bere dovolenou. Nejspíš někam odjel.“
„Mickey Mouse byl první případ, kterej v něm vyvolal nějaký nadšení. Byl kvůli němu ochotnej pracovat přes noc. A najednou, když má před sebou třešničku na dortu, tak ji hodí do obálky a pošle poštou? Vážně ti to nepřijde ani trochu podezřelý?“
„Ne. Znám Melichara už dvacet let, tudíž mě skutečně nepřekvapuje, že pro něj záhada přestává být zajímavá v momentě, kdy se vyřeší. Úplně před sebou vidím jeho obličej, když přišel na to, že se Kratochvíl otrávil blínem. Fantastické, geniální! A o minutu později: Hmm, takže je konec. Žádná další mrtvola, která by mě ohromila. Poslední epizoda oblíbeného seriálu. Vsadím se, že si vzal dovolenou, protože ho přepadla deprese, že zase půl roku nebude dělat nic jiného než ohledávat oběti domácího násilí a náhodných přepadení.“
„Poslyš, ty ho nemáš moc v lásce, co?“
„Tak to vyznít nemělo.“
„Fakt? A jak to teda mělo vyznít?“
„Myslím, že by nebylo úplně od věci, kdyby si našel nějakou zálibu, která nebude souviset s mrtvolami. Dovolená mu rozhodně prospěje.“
„Když už jsme u dovolený, kde budeš trávit Vánoce?“
„Ještě nevím. Proč?“
„Koupila jsem ti dárek a chci vědět, pod jakej stromeček ho mám dát. Jestli ho třiadvacátýho nechat v zasedačce pod tím křiklavě nazdobeným smetákem, nebo se zastavit u tebe doma.“
„Já vánoční stromek nekupuji. To jehličí je noční můra.“
„Hm, a už se ti doneslo, že existujou i umělý stromečky? Pěkný umělý stromečky? Jeden mám doma v krabici. Můžeš mi ho na Štědrej den pomoct sešroubovat a pak si pod ním vyzvednout dárek.“
„Prima. V kolik mám dorazit?“
„To nechám na tobě. Ale jestli zazvoníš před desátou, tak tě vykostím místo kapra.“
„Přijedu na dvanáctou. Mám něco přinést? Kromě dárku, který jsem sehnal o víkendu?“
„Alkohol, Fauste. Tolik flašek alkoholu, kolik uneseš.“

A/N: Děkuji za vaši trpělivost. Pokud vám postavy Felixe a Markéty přirostly k srdci stejně jako mně, chystám pro ně další příběhy, které budu uveřejňovat na svých stránkách. (Až je zase zprovozním. :D) Uvítám vaše náměty na nové případy, témata, o kterých byste si rádi přečetli, nebo třeba otázky, na které byste chtěli znát odpověď.

Komentáře

Obrázek uživatele ef77

Díky moc! Vlastně jsem si takto časově rozložený vánoční dárek vychutnala daleko víc, než kdybych si ho rozbalila celý najednou.
A víc už ze mě nevypadne, jdu si to přečíst nanovo od první do poslední kapitoly.

Obrázek uživatele Aries

Dobrý to bylo. Opravdu hodně slušná detektivka, napínavá, atmosférická, správně drsňácká. Na další epizody se těším

Obrázek uživatele peva

Uff uff. Epický záver! :)
Ale Bořka je mi celkom ľúto.
A plukovník Chloupek je tiež zaujímavá postava. Ak to chápem správne, mal nejaké pletky s Kaufmanom, a voľačo vie aj o prípade inžiniera Konečného..hm, hm, hm! :))

Obrázek uživatele neviathiel

No nazdar!
Těším se velmi na další případy, je to sympatická mordparta. :)

Obrázek uživatele HCHO

Moc pěkná detektivka, na případné pokračování se moc těším :)

-A A +A