Noc svatého Mikuláše - 6. část

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
ef 77

Tak je tu další pokračování. Někteří z vás už možná tuší a podezření některých z vás je možná správné. A možná taky ne. :D

„Karel Vlk,“ přečetla Markéta z občanského průkazu zavražděného muže. „Tak co myslíte? Co udělal? Snědl Karkulce babičku?“
„Jestli byl pan Vlk kanibal, snadno zjistíme odběrem tkáně z jeho trávicí soustavy,“ pronesl klidně doktor Melichar, zatímco muže obracel na záda, aby prozkoumal zbytek těla.
Kapitán Faust se zdržoval opodál a hovořil s ženou, která mrtvolu objevila.
„Šla jste s odpadky do kontejneru a překvapilo vás, že ten muž ještě stále leží na lavičce ve stejné poloze jako před několika hodinami. Kdy jste ho zaregistrovala poprvé?“
„V 5:50,“ odpověděla žena bez zaváhání a ze žvýkačky v ústech vykouzlila obrovskou bublinu. „Spěchala jsem na šichtu, tak jsem kolem něj jenom prolítla a nijak ho nezkoumala. Víte, oni tady na lavičkách vágusové chrápou pořád.“
„I v prosinci?“ udivilo Felixe.
„Celoročně,“ ujistila ho. „Sem tam některej umrzne, jako třeba tenhle, ale stejně to dělají. Zmažou se jak dobytci vedle ve výčepu, pak si tu na chvíli dáchnou a jak necejtí zimu, tak taky občas dodejchaj. Věřte mi, že tenhle není první ani poslední.“
„Nenapadlo vás třeba, že ho probudíte, když jste kolem něj ráno procházela?“
„Aby mně jako mohl vynadat do kurev? Nebo na mě začal chmatat?“
„Bála jste se, že by vás mohl napadnout?“
„Takhle se může zeptat jenom někdo, kdo tyhle hovada nezná,“ ušklíbla se přezíravě a nafoukla další bublinu. „S prominutím,“ dodala o něco pokorněji.
„Přiznávám, že s bezdomovci a povaleči nemám moc zkušeností, nicméně od zaměstnankyně Heaven of Evil bych nečekal, že bude mít vítr z nějakého místního pobudy.“
Žena naklonila hlavu ke straně a přeměřila si Felixe kritickým pohledem.
„Co vy si vlastně myslíte, že v tom klubu dělám, pane kapitáne?“
Faustovy tváře nabraly odstín vlčího máku. Několik vteřin mezi nimi vládlo napjaté ticho, pak se díkybohu objevila kapitánka Zahradníková.
„Tak už jsi slečnu servírku vyzpovídal?“
„Jistě. Ehm... Děkuji, slečno Rejsková. Zůstaňte tu ještě prosím, kolega s vámi sepíše protokol a vezme si na vás kontakt. Kdybychom vaši výpověď potřebovali upřesnit... Tak co říká Melichar?“ dotázal se Markéty, když spolu poodešli kus dál, pod střechu vestibulu metra Stodůlky, kde si oba zapálili cigaretu.
„Dodejchal,“ tlumočila Markéta Melicharovo zjištění. „Normálně by se dalo usuzovat na smrt z podchlazení, jenomže to by nesměl zapadat do naší série. Když jsme se podívali na loketní jamku pravý ruky, našli jsme stopu po vpichu. Tudíž nějaká otrava s následkem zadušení, víc prozradí toxikologie.“
„Je to muž,“ konstatoval Felix zdánlivě zjevné.
„No jo,“ kývla Zahradníková uznale. „A pořádnej kus. To víš, že smrt zadušením má v některých případech za následek erekci?“
„Ještě jsem se s tím nesetkal, ale teoretickou povědomost o tomto fenoménu mám.“
„Každopádně vím, co se snažíš naznačit. Vrah se nezaměřoval jen na ženský záporný charaktery. Jeho výběr je sakra rozmanitej. Jsem zvědavá, koho objevíme příště. Jestli nějaký příště bude.“
„Něco mi říká, že bude,“ odvětil Faust ponuře. „Sedmička je takové pohádkové číslo.“
„Sedmička? Myslíš, že by zvládl sedm vražd za jedinou noc? Je ta představa vůbec reálná? Už těchhle pět mrtvol se mi zdá jako mistrovský dílo.“
„Pokud v tom jede sám,“ nadhodil Felix. „A pokud Vlka skutečně zabil na Mikuláše. Melichare?“ přivolal si k sobě koronera, který právě pomáhal nakládat tělo do vozu. „Dokázal bys už teď odhadnout dobu smrti?“
„Bazální teplota těla byla hodně nízká, ale venku je kolem nuly. Jestli tu ležel od pěti od rána, tak nemám šanci podle ní usoudit, kdy přesně zemřel. Podle té ztuhlosti bych řekl, že je mrtvý možná dva až tři dny. Přesnější odhad vám dám, až si v laborce posvítím na stupeň rozkladu tkání.“
„Je ale teoreticky možné, že byl zavražděn v noci ze soboty na neděli?“ naléhal Felix.
„Co máme dneska - úterý? Jo. Vyloučit se to nedá. Ale jak říkám, teoreticky je možný i cestování časem. Záleží na praktickým výzkumu. A s tím začnu hned, jak dorazím na pitevnu.“
„Kdy budeš mít výsledky?“
„Poslyš, hochu, ty na mě kvaltuješ jak kněz na prvním rande. Až budu hotovej, zavolám.“
Koroner beze slova rozloučení nasedl ke zřízenci do auta a odjel.
„Tak podívejte, milánkové,“ oslovil je plukovník Chloupek, který se k nim připojil namísto Melichara, „počínaje tímhle okamžikem mám od vás každou hodinu stručné hlášení o vývoji případu.“
„Jistě, pane veliteli,“ podřídila se naoko kapitánka Zahradníková. „A budou vám stačit esemesky, nebo si máme každou hodinu sednout k počítači a naťukat vám to do Wordu?“
„Zahradníková, vaše brilantní výsledky v předchozích vyšetřováních rozhodně neomlouvají vaši donebevolající drzost,“ upozornil ji Chloupek nebezpečně tichým hlasem. „Já mám rád legraci, ani sarkasmus mi není cizí, ovšem za stávajících okolností od vás musím vyžadovat maximální profesionalitu, soustředěnost a korektnost. Na mušce nás mají média i veřejnost samotná. Teď prostě není na legrácky čas! Rozuměla jste mi?“
„Ano, pane.“
„To jsem rád. Takže rychlý brífink v zasedačce. Na ústředí se svezu s vámi.“
„Jak račte, pane.“
Markéta odhodila vajgl do odpadkového koše a zamířila k autu.
Celou cestu na centrálu byla nezvykle zamlklá. Každý, kdo ji aspoň trochu znal, věděl, že za její mlčenlivostí nestojí ani špetka studu, nýbrž spalující a ochromující pocit křivdy. Markéta nikdy nemívala s autoritami vřelé vztahy, vlastně se dalo tvrdit, že autoritami pohrdá. Nicméně i přesto své práci odváděla sto procent. Mohly ji oprávněně kárat za cokoli, počínaje nemístným žertováním a konče nepokrytým hulvátstvím, ale nikdy jí nemohly vytknout, že by nepracovala na maximum. Chloupkovy metody, jak ze svých podřízených vyždímat nejlepší výkon, se jí osobně dotýkaly. Jako by se bez jeho neustálých připomínek neobešla. Jako by bez nich nedokázala dělat dobře svou práci.

Zasedací místnost opět praskala ve švech. Celé oddělení se shromáždilo okolo kulatého stolu, aby si vyslechlo podrobnosti komplikujícího se případu.
„Čili si to shrneme,“ vzal si Chloupek slovo jako první. „V neděli 6. prosince se našla dvě mrtvá ženská těla. Jedno patřilo Regině Romanové, devatenáctileté studentce farmakologie na Vysokém učení technickém. V půl sedmé ráno ji objevili měšťáci na náplavce pod Palackého mostem. Druhé tělo patřilo Matyldě Konečné, osmačtyřicetileté vdově po milionáři Konečném. Tu našli techničtí pracovníci v nákladním přístavu Libeň. V pondělí 7. prosince tu máme další nalezené tělo. Jedná se o Bertu Chalupovou, pětašedesátiletou bývalou kantorku a cukrářku vlastnící malý podnik Perníková chaloupka na Kavalírce. Tu našla jedna ze zdravotních sester vinohradské nemocnice, když se kolem jedenácté hodiny dopoledne vracela z rauchpauzy zpátky na směnu. Všimla si jejího těla nacpaného do kontejneru. Dnes - v úterý 8. prosince - se objevily další dvě mrtvoly. O půl sedmé ráno zakopl nájemník v Jeseniově 95 na Žižkově o tělo jednašedesátileté kartářky Denisy Demeterové a krátce po páté hodině odpoledne nás přivolala servírka z klubu Heaven of Evil k mrtvole dvaatřicetiletého Karla Vlka, kterého našla na lavičce před podnikem, když šla na konci své šichty vynést odpadky. Pět mrtvých těl během tří dnů. Teď by nás zjištěnými skutečnostmi mohli oblažit kapitáni Faust a Zahradníková.“
Felix si pročistil hrdlo, trochu rozpačitě vstal ze svého místa a přešel k bílé tabuli za plukovníkovou židlí.
„Naši teorii asi nejlépe pochopíte, když ji předvedu názorně.“
Vzal do ruky fixu a přepsal sloupec poznámek, který visel na tabuli v jejich kanceláři.
Regina - aconitin, Královna jedů
Matylda - CO, otravuje vzduch
Berta - kantaridin, sladká smrt
Denisa - morfium, věčný spánek
„Jak si můžete povšimnout, všechny oběti byly otráveny. Pro každou z nich si však vrah vyhradil speciální, nějakým způsobem odpovídající látku. O Regině Romanové jsme zjistili, že to byla nezdravě ctižádostivá a manipulativní dívka, která vždy dosáhla všeho, co si vytyčila, a nebála se při cestě za svým cílem používat intriky. Sama sebe viděla jako Královnu a bylo pro ni důležité, aby ji tak viděli i ostatní.“
Faust k prvnímu řádku připsal Zlá královna.
„Matyldu Konečnou si většina z vás dobře pamatuje. Měli jsme ji tu na výslechu před čtyřmi lety a byla nezapomenutelná. Vraždu manžela jsme jí sice nepřišili, ale nikdo z nás nepochybuje o tom, že ji spáchala. Tahle okouzlující dáma, která se tolik věnovala charitě a lísala se do přízně politiků a celebrit, měla kromě své vlastní dcery ještě vyvdanou dceru Agátu, kterou soustavným psychickým týráním donutila opustit domov a utéct do Anglie. Též ji opominula ve své závěti.“
Felix ke druhému řádku připsal Zlá macecha.
„Berta Chalupová za svého působení na Základní škole Pod skalou dokázala nejednomu studentovi znepříjemnit život tím, že ho zamkla do kumbálu nebo mu vymáchala ústa hadrem na podlahu. Děti ji nenáviděli. Potvrdil nám to mimo jiné její bývalý žák a současný ředitel školy Jáchym Pavlovský, kterého v současné době sledujeme, avšak v okruhu podezřelých ho prozatím nedržíme.“
Ke třetímu řádku přibylo Ježibaba. To už se někteří přítomní začali slušně řečeno podivovat. Ostatní viseli Faustovi na rtech jako hladoví diváci nějakého Lynchova absurdního hororu.
„Nevíme s jistotou, jaký konkrétní motiv vedl vraha k zabití Denisy Demeterové. Dá se však předpokládat, že obor, v němž podnikala - věštění budoucnosti - ji předurčilo k tomu, aby se stala...“
A Felix ke čtvrtému řádku doplnil název pohádkové postavy.
„... Zlou sudičkou.“
„Teď fakt netuším, jestli toho víc vyhulil vrah nebo kapitán Faust,“ nechal se slyšet nadporučík Mrkvička, člen druhého vyšetřovacího týmu.
„Ty sklapni, Mrkev,“ usadila ho Zahradníková. „O tvojí vlastní pěstírně si povídají i holubi na střeše.“
„Špatně jsi mě pochopila, Zahrádko. To nebyl výsměch. Sice nevím, co jste u toho vy dva hulili, ale je to teda pekelně hustý. Dobrá práce.“
„No a co ta poslední oběť? Ten Vlk?“ vyptávala se dychtivě Alžběta. „To bude nejspíš ten, co sežral Karkulku, ne?“
„Chci, abyste ještě dnes Karla Vlka prověřili,“ obrátil se na ni Chloupek. „Jestli má odpovídat svému přidělenému charakteru, najdeme u něj buď dětskou pornografii, nebo...“
„No jo, on vlastně v tý pohádce Vlk spolknul i babču, co?“ rozchechtal se Mrkvička. „Pardon, pardon,“ omlouval se překotně, když zmerčil plukovníkův sžíravý pohled.
„Hned se do toho pustíme,“ přislíbil Albert.
„Melichar na těle tý kartářky našel stopy lidský kůže a lak z omítky, kterej nejspíš pochází z domu, kde bydlela,“ oznámila Markéta. „Usvědčující důkazy pro vraha máme. Teď jenom zbývá ho najít.“
„Už se vám podařilo zjistit, jak mohl stihnout vyrobit tolik mrtvol v tak krátkém čase?“ chtěl vědět Chloupek. „Z Melicharových pitevních protokolů jsem vyčetl, že první tři oběti zemřely během Mikulášské noci a čtvrtá buď během ní, nebo o den později.“
„Dospěli jsme k závěru, že oběti vraha znaly,“ přiznal Faust. „Vypadá to, že se s nimi záměrně sešel, následně je omráčil, unesl a přemístil na místo, kde došlo k vraždě.“
„Máte pro svůj závěr nějaká vodítka?“
„Místa, kde byly oběti naposledy spatřeny, jsou poměrně blízko u sebe. Pět až deset minut autem. Pokud si vrah vytvořil nějaký itinerář, mohlo být snadné je na těch místech postupně vyzvednout. Pro naši teorii hraje i skutečnost, že ani jedno z těl na sobě nemá známky násilného střetu. Jako kdyby se vůbec nebránili. To mohlo být způsobeno pouze tím, že při kontaktu s vrahem netušili, že jim hrozí nebezpečí.“
„Mluvil jste ale o omráčení. O žádném omráčení v pitevním protokolu není zmínka. Ani úder do hlavy, ani medikamenty.“
„Jsem si jistý, že šlo o klasický únos,“ trval na svém Faust. „Demeterová při něm vyryla do zdi čtyři hluboké škrábance v chodbě u vchodových dveří. Nevylučuji, že ostatní oběti k vrahovi do auta nastoupily dobrovolně, ale nevěřím tomu. Myslím, že je nějakým způsobem omámil.“
„Nějakou látkou, která je z krve nezjistitelná?“ navrhl Chloupek.
„Ano. Náš vrah je - jak onehdy prohlásila kapitánka Zahradníková - patřičně přírodovědně vzdělaný. Používá jedy, o kterých většina populace ani neví, že existují. V případě Berty Chalupové byl schopný si ten jed i opatřit, což nemohlo být nic jednoduchého. Kantaridin není běžně k dostání v každé lékárně.“
„Přesněji řečeno, kantaridin získáte jedině tak, že seženete brouka, kterej ho produkuje, a ten jed z něj dostanete,“ obeznámila ho Zahradníková. „A věřte mi, dostat z majky fialový její nejcennější část je úkol pro hodně zkušenýho experta. Akonitin taky zrovna nekoupíte v Albertovi. Ačkoli na černým trhu se sehnat dá. Mimo jiný ho používají třeba farmaceutický laboratoře. O přístupu k morfiu je zbytečný mluvit, k tomu už se dneska dostane kde kdo.“
„Nevím, jak na vás, ale na mě to působí tak, že vrah má kontakty na místech souvisejících s farmacií,“ podotkl Mrkvička. „Nějakej laborant? Lékárník? Někdo, kdo pracuje ve farmaceutickým průmyslu a má k těm látkám přístup?“
„Dobrej postřeh,“ ohodnotila Markéta. „Proto si myslím, že není náhoda, že jeho první oběť studovala farmakologii. A jenom to potvrzuje domněnku, že oběti vraha znaly.“
„Pavlovský už léta fušuje do farmaceutického výzkumu,“ připomněla Alžběta jednu z informací, které včera s bratrem poslali Felixovi do mailu. „Četli jste naši zprávu?“
„Zjistili jsme, že Jáchym Pavlovský není jen obyčejným učitelem chemie,“ vysvětlil pro všechny ostatní Albert. „Je do svého oboru docela dost zapálenej. Už za dob studií na VŠCHT ohromoval svými drobnými vynálezy. Víte, že jako první přišel s nápadem antietanolu? Nebo že roztok pro detekování přítomnosti kyseliny lysergové ve slinách je jeho vlastní patent?“
„Kromě toho všeho miluje a sbírá brouky,“ doplnila Markéta. „Majka fialová mu visí na stěně v pracovně. Jo, to víme.“
„To všechno víte a přesto nepatří do okruhu vašich podezřelých?“ užasl Chloupek.
„Nepatří a patřit nebude,“ kontrovala Markéta suše.
„Fauste, byl byste tak laskav a vysvětlil mi to?“
„Zdá se nám to příliš očividné, pane.“
„Pavlovský je tak na ráně, že to tutově neudělal!“ neudržela se Markéta. „Označit ho za vraha jen kvůli jeho obdivuhodným znalostem chemie, zálibě v entomologii a faktu, že spal s Konečnou, je stejná pitomost, jako když Harry Potter v prvním díle obviňoval Snapea z pokusu ukrást Kámen mudrců!“
„Vůbec nevím, o čem mluví,“ distancoval se od ní Faust a prosebně se na Chloupka zadíval.
„V pořádku, já jsem tomu rozuměl,“ uklidnil ho plukovník. „Takže Snape je ze hry. Dobře. Máte v hledáčku nějakého Quirrella?“
„Hele, jestli vám můžu radit, tak chlapy s turbanem na hlavě z toho vynechte,“ ozval se zase jednou Mrkvička. „Uprchlíci - znáte to. Budou z toho akorát trable.“
„Nejde o turban,“ vložila se do diskuse Alžběta. „Jde o dvojí tvář. Vrah má dvě tváře. Na venek se jeví jako relativně normální, je nenápadný. Někdo, komu na ulici nevěnujete pozornost. Jak jinak by dokázal unést za jediný den tolik lidí, aniž by někomu něco přišlo divné? I kdyby k němu do auta nastoupili dobrovolně - jakože Demeterová s ním příliš dobrovolně nespolupracovala - on si prostě jezdí autem po Praze, unáší lidi a pak jejich mrtvoly vozí na nejrůznější místa, kde je odhazuje jako pytle odpadků, a nikdo si ničeho nevšimne!“
Po její emotivní poznámce nastalo ticho. Ticho přerušované pouze znuděným cvakáním propisky poručíka Okurky, který myslel už jen na to, jak odsud vypadne a v autě pustí na plné pecky Scootery.
Faust se do dívky vpil pohledem.
„Běto, řekla jste jako pytle odpadků?“
„Jo. Jako pytle odpadků. Vám to tak nepřipadá?“
Markéta si s Felixem vyměnila pohled plný pochopení.
„Když jsme zjišťovali, kdy přesně vyváželi odpad z Vinohradský nemocnice, bylo nám řečeno, že ho odvážejí každý pondělí, středu a pátek ráno. O víkendu se odpad neodváží. Chalupovou tam našli v pondělí kolem jedenáctý dopoledne. V plným kontejneru. Ležela na hromadách pytlů, proto její ruka trčela ven a proto si jí ta sestra všimla. Proč popelnice nebyla prázdná? Podle záznamů firmy, která si pro tenhle odpad jezdí, tam v pondělí v devět ráno její zaměstnanci byli. Že by se během dvou hodin tak zázračně naplnila? Těžko.“
„Co je to za firmu?“ zajímalo Chloupka.
„Sanitas,“ odpověděl za Markétu Albert. „Likvidace použitého lékařského materiálu. Podle všeho odebírají odpad ze všech pražských nemocnic a poliklinik. V Malešicích mají centrálu, kde se toho ekologicky zbavují.“
„Ale ta firma nedělá jenom tohle,“ vzpomněla si Alžběta. „Oni lékařský materiál i vyrábějí. Injekční stříkačky, pytlíky na moč a podobně. Odvážením odpadu si zajišťují zpětný odběr. V podstatě to recyklují.“
„Není to farmacie, ale za pokus to stojí,“ vyhodnotil Felix. „Vyžádáme si seznam zaměstnanců a zjistíme, který v pondělí 7. prosince měl být na Vinohradech. Uvidíme.“
„Jdu tam zkusit zavolat,“ nabídl se Albert.
„Musíme zjistit, jak to u nich funguje,“ rozhodla Markéta. „Určitě mívají transity, tam se dá nacpat pohodlně i třicet mrtvol. Navíc se s takovým autem nepozorovaně dostanete na spoustu míst. Polikliniky a nemocnice jsou po celý Praze. Nikomu nepřijde divný, když v blízkosti těchhle zařízení vidí projíždět dodávku s označením firmy na odvoz lékařskýho odpadu. Ani když z ní nějakej chlápek vytahuje vinylový pytle. Ani vás nenapadne, co v nich asi je. Jestli v nich náhodou netáhne mrtvolu.“
„Dobrá práce,“ pochválil je plukovník Chloupek. „Snad jsme na správné stopě a brzy bude konec.“
„Záleží na tom, kdy najdeme poslední dvě těla,“ poznamenal Faust spíš sám pro sebe.
„Co prosím?“ zamrkal Chloupek.
„Faust se domnívá, že sedmička je takový pěkný magický číslo,“ objasnila Markéta s potutelným úsměvem.
„Sedmička?“ Na plukovníkově čele zaperlil pot. „To snad přímo žertujete?“
„Kéž by,“ zazněl Faust dutě. „Jestli stojíte o můj názor, velice pochybuji, že by se vrah, co zabíjí lidi proto, že mu připomínají záporné charaktery z pohádek, spokojil s tak přízemním číslem, jako je pětka.“
„Přízemním číslem?“
„Nebo vám osobně snad pětka něčím imponuje? Tak vidíte. Za sedmero horami a sedmero řekami... Sedm pokolení... Sedmero krkavců... Tedy, doufejme, že se to zastaví na sedmičce. Další magické číslo je devět.“
„Na druhou stranu vás můžeme uklidnit,“ přispěchala na pomoc Zahradníková. „Jeho oběti už jsou pravděpodobně mrtvé. Jde jen o to najít je a posloužit vrahovi jako publikum.“
„Chcete mi tvrdit, že nezáleží na tom, jak rychle a usilovně pracujeme? Jste si jistí, že žádnou ze svých obětí prozatím nedrží v zajetí a nečeká s její vraždou na příhodný okamžik? Třeba až bude mít vhodný prostředek k jejímu zabití? Říkali jste, že minimálně dva z těch jedů bylo těžké si opatřit. Co když hodlá na další z obětí použít nějakou speciální látku, kterou ještě nemá k dispozici?“
„Se vší úctou, pane, tohle nedává smysl,“ řekl tvrdě kapitán Faust. „Ten člověk všechno předem pečlivě naplánoval. Všechno, co ke svému činu potřeboval, si pořídil s dostatečným předstihem. Tohle není žádná spontánní akce, žádný nahodilý rozmar. Tenhle plán spřádal měsíce, možná roky. Žil tou představou. Představou, jak spektakulární podívanou pro nás přichystá. Tohle je dílo umělce, který na sebe nahlíží jako na génia. Stylizuje se do jakéhosi scénáristy, který si se svými postavami dělá, co se mu zlíbí. Všechny je dobře znal, obsadil je do předem připravených rolí a tohle je výsledek. My budeme mít štěstí, když ho po konci představení spatříme.“
„Troufám si tvrdit, že od Melichara se dočká aplausu ve stoje,“ utrousila Markéta napůl vážně. „Ten je z jeho génia u vytržení.“
„Všiml jsem si, že od chvíle, co sem nastoupil, se doktor Melichar poněkud nudí,“ připustil Chloupek. „Člověka, který měl tu možnost pracovat pro SÚV, už zřejmě obyčejné vraždy nevzruší.“
„Když už jsme u Melichara,“ ozvala se Markéta, „přišla mi esemeska. Dodělal pitvu toho Vlka. Doba úmrtí pravděpodobně někdy v brzkých ranních hodinách 7. prosince.“
„Takže to na Mikuláše všechno nestihl,“ zauvažoval Felix. „Jeho a možná i Denisu zabil až sedmého.“
„A možná některou z vyhlídnutých obětí ještě vůbec nezabil,“ vrátil se ke své původní myšlence plukovník Chloupek. „Musíme ho najít co nejdřív. Altmanovi kontaktují firmu Sanitas a vy dva se zamyslete nad tím, kde by mohl nenápadně držet tolik lidí pohromadě a postupně je vyprovázet na onen svět.“
„Plukovníku?“ nahlédla do dveří zasedačky mladá asistentka a nervózně se usmála. „Máte chviličku?“
„Co se děje, Sandro?“
„Chce s vámi mluvit nějaký pán. Čeká ve vaší kanceláři.“
„Vy jste nějakého pána pustila do mé kanceláře?“
„Chtěla jsem ho nechat čekat u sebe, ale on tam prostě vešel a poslal mě pro vás.“
„Řekl, jak se jmenuje?“
„Ne, pane. Řekl jen, že ho posílá pan Kaufman. A ať si pospíšíte.“
Za slídivých pohledů všech přítomných Chloupek vstal a urychleně si to namířil ke dveřím.
„Končím poradu! Zpátky do práce!“

Komentáře

Obrázek uživatele neviathiel

Ha, tušila jsem, že Karel je Vlk! (Kohopak asi svedl na scestí?)

Obrázek uživatele Aries

Rekapitulace přišla velmi vhod.Můj podezřelý ještě pořád nevypadl ze hry :-)

Obrázek uživatele ef77

Tak Karel to má odbytý, chudák (vlivem Mýtů mám slabost pro zlé vlky).

-A A +A