Noc svatého Mikuláše - 5. část

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
ef 77

Tak jsem se konečně dokopal vložit další část. Doufejme, že zbývající dvě kapitoly dopíšu do letošní vánoční nadílky, abych měl - jak se říká - čistý štít. :D

Zlata na cestě do Prahy zuřivě textovala, aniž by z příjemce vymámila jedinou odezvu. Teprve když autobus se skřípěním brzd zastavil na Smíchovském nádraží, dočkala se stručné odpovědi.
TED NE. MAM SMENU
Hodila telefon do kabelky, vystoupila a energickým krokem se vydala dlouhou Nádražní ulicí až na tramvajovou křižovatku na Andělu. Mohla zaplout do jakéhokoli z rozmanitých podniků, které míjela, dopřát si šálek vroucího čaje a nad rozečtenou knihou počkat, až si Bořek odpíchne a zamíří domů. Místo toho vešla rovnou do nákupního centra Nový Smíchov, aby se přesvědčila, že jí nelhal. Že opravdu sedí za kasou a poctivě pípá.
Ukrytá za stánkem se šperky naproti Tescu ho chvíli pozorovala, jak s groteskním úsměvem namontovaným na rty odbavuje jednoho zákazníka za druhým, než se rozhodla vydat do horního patra a počkat na konec jeho pracovní doby v malé moderní kavárně, v jejíž prostorách se stále ještě smělo kouřit.

„Za žádnou cenu nechoďte ven hlavním vchodem!“ přikázal jim plukovník Chloupek, když se Markéta s Felixem chystali seběhnout dolů na ulici, aby si na rohu ve stánku koupili hamburger a před vchodem si v klidu zapálili.
„Novináři?“
„To nejsou lidi, to jsou hyeny,“ prohodil na adresu médií Chloupek a bez dalšího vysvětlování utíkal do své pracovny, kde se zřejmě před dalším dotíráním tisku hodlal zabarikádovat.
„Potřebuju kouřit,“ řekla Markéta a očima ukázala na strop. „Pojď na střechu.“
Společně vyběhli dvě patra, otevřeli stará plechová dvířka vedoucí na střechu a s hořícími cigaretami se posadili na vyřazený masivní sejf, který sem pravidelní kuřáci umístili jako improvizovanou lavičku.
„Víš, nad čím přemejšlim?“
„Kolik jich ještě najdeme?“
„Jo. Kolik zatracených postaviček, než toho pacoše dostanem. Kolik znáš pohádkových záporáků? Je možný, že až ho přestane bavit lovit ve vodách klasický literatury, vezme si jako předlohu animáky? Znám chlápka, co vypadá jako Jerry.“
„Myslím, že ať už má v úmyslu předhodit nám jakýkoli počet karet, jeho oběti už jsou mrtvé. Okolnosti naznačují, že všechny zemřely během šesté prosincové noci.“
„Uvidíme, co nám řekne Melichar, až skončí s ohledáním tý kartářky. Možná máš ale pravdu. V tom případě nemusíme nikam spěchat.“
„Jestli je všechny zabil na Mikuláše a teď už je jen trousí po městě jako nadílku na pokračování, tak jde pouze o to posbírat je a složit z nich obrázek, který nás k němu dovede.“
„Což nebude nic těžkýho.“
„Myslíš?“
„Ten magor je zavraždil během jedný jediný noci. Neměl moc času. Na přípravu možná, na realizaci ne. A ve spěchu se dělají chyby. Navíc -“
„- to musel udělat na jednom konkrétním místě, kam je všechny buď nalákal, nebo unesl,“ dořekl za ni Felix. „To už mě taky napadlo. Měli bychom se podívat na mapu a spojit místa, na kterých se pravděpodobně oběti nacházely tu noc.“

Božena podesáté za uplynulou hodinu vytočila číslo, na které zkoušela volat už od brzkého rána. Když se opět dovolala jen do hlasové schránky, mrskla telefonem do dřezu a s podrážděným zavrčením se vrátila ke kuchyňskému stolu, kde měla rozdělané těsto na kynuté knedlíky.
„Třeba chrápe,“ nadhodil Josef přezíravě, ukrojil plátek z vepřové krkovice a hodil ho do pekáče. „Nedivil bych se, kdyby ještě vyspával kocovinu.“
„Kocovinu, kterou si pořídil v sobotu?“ namítl František pochybovačně, aniž by přestal krouhat zelí.
„Karel je schopnej pořídit si několik brutálních kocovin po sobě a vzpamatovat se až uprostřed tejdne. Tutově si to v neděli užil někde bez nás a teď leží doma v posteli jako hromádka neštěstí a naříká, že už v životě nebude pít.“
„Stejně jsem z toho nervózní,“ nenechala se uchlácholit Božena. „Ještě nikdy mi u něj telefonát nespadl do hlasové schránky. A najednou dvacetkrát po sobě.“
„Tak hele,“ chopil se znovu slova Josef a demonstrativně zabodl nůž do prkýnka, aby si zajistil její plnou pozornost. „Karel je sobeckej parchant, kterej nás nepotřebuje, pokud zrovna nepořádáme party. Nechápu, proč si kvůli němu lámeš hlavu, ale vsadím se s tebou, o co chceš, že kdybys mu nebrala telefon, kopne do sebe dalšího panáka, pustí si na mobilu Gumídky a počká, až mu zavoláš zpátky. Rozhodně nebude propadat panice, jestli se ti náhodou něco nestalo.“
„Josefe, jsou to už dva dny, co zpátky nezavolal.“ Božena se snažila o vyrovnaný tón. „S jeho pochybným stylem života by mě nepřekvapilo, kdyby se mu opravdu něco stalo.“
„Jestli se mu něco stalo, tak už mu stejně nepomůžeš,“ prohlásil Josef, pokrčil rameny a odkrojil další kus masa. „Jak vůbec pokračuje práce na tvém mistrovském díle?“
„Pokračuje,“ odsekla Božena chladně. „A s tou Zlou královnou jsem si to nerozmyslela, pokud ti jde o tohle.“

Markéta s Felixem si nechali od dvojčat Altmanových sehnat velkou nástěnnou mapu hlavního města, tu pověsili na prázdnou zeď a zapíchali do ní připínáčky s barevnými hlavičkami. Červené označovaly místa nálezu obětí, modré ukazovaly jejich polohu v době, kdy byly někým naposledy spatřeny, a žluté pak naznačovaly, kde se pravděpodobně nacházely v době setkání s vrahem.
„Reginu viděli naposledy, jak odchází ze Strahovských kolejí někdy kolem sedmý večer. Podle konverzace na Facebooku víme, že měla v osm schůzku s kamarádkou Kristýnou v kavárně Jehuda. Na tu schůzku už nedorazila. Takže zmizela někde po cestě ze Strahova na Mírák. V jejím notebooku se našla stopa vyhledávání nejrychlejšího spojení. Podle něj měla v 19:15 nasednout na autobus číslo 143, v 19:26 dojet do zastávky Dejvická a odtud už jet metrem. To, že by ji vrah konfrontoval v metru je nepravděpodobný.“
„Stejně nepravděpodobné mi připadá, že by to udělal v autobuse.“
„Tudíž ji zřejmě přepadl po cestě na bus nebo cestou do metra. Co nám řekl řidič toho autobusu, když tu předevčírem byl na výslechu?“
„Že si ji dobře pamatuje a že ten večer k němu do autobusu nenastoupila.“
„Mohl si tím bejt tak jistej?“
„Autobus byl poloprázdný. Pokud s ním Regina jezdila pravidelně a on si ji pamatoval, mohl si být poměrně dost jistý, jestli ji viděl nebo ne.“
„Dobře. Předpokládejme, že se řidič nemýlí a že k němu do autobusu vůbec nenastoupila. To znamená, že si na ni vrah počkal někde na cestě z koleje. Příležitostí schovat se a číhat měl bezpočet. To místo je prakticky neosvětlený, všude spousta stromů, hustý křoví, jeden aby se bál, že ho tam přepadnou.“
„Třeba nečíhal,“ nadhodil Faust a se soustředěním hleděl na plán města. „Chalupovou viděli naposledy, když pátého v šest hodin zavírala svoji cukrárnu na Kavalírce, Romanová zmizela okolo sedmé na Strahově, Konečná pak ve tři čtvrtě na jednu ráno na Bertramce. Když se podíváš na mapu, ta místa jsou od sebe pět až deset minut autem. Vypadá to skoro, jako by vrah věděl, kde se jeho oběti budou ten den nacházet, a že je systematicky posbíral.“
„Mezi Reginou a Bertou je ale čtyřhodinovej prostoj,“ namítla Zahradníková. „Co ty čtyři hodiny dělal? A pokud je naložil do auta, to je tam celou dobu držel? Pak k nim přidal Matyldu a nakonec je odvezl někam, kde je zabil?“
„Zapomínáš na jednu podstatnou věc - kartářku Demeterovou, poslední oběť, která rozhodně nemusela být poslední. Ještě nevíme, kde a kdy se nacházela, když přišla s vrahem do kontaktu. Třeba taky zemřela v noci z pátého na šestého prosince. Třeba ji vrah unesl právě v době mezi Regininým a Matyldiným zmizením.“
„Podíváme se, kde měla ta vědma sídlo,“ navrhla Markéta ochotně a zasedla k počítači. „Tyhle osoby se většinou drží dál od lidí. Žijou ve vlastním světě.“
„A na to jsi přišla jak?“ obrátil se k ní Felix se zřetelnou stopou rozhořčení. „Zdaleka ne všichni, kteří se věnují ezoterice, jsou vyšinutí. A ne všichni kartáři musejí být zakletí v nějaké své magické bublině. Znal jsem čarodějku ze sídliště. Bydlela v jedenáctipatrovém věžáku se sedmdesáti byty a pracovala jako účetní. Moje třídní učitelka na základní škole uměla mluvit s krávami a kočkami, vyráběla si bylinkovou zubní pastu a o přestávkách leštila svoji sbírku křišťálů.“
Markéta otočila hlavu od monitoru k obličeji svého kolegy a ve tváři měla tak netečný výraz, že několik vteřin vypadala jako zkamenělá.
„Ty jsi chodil do Bradavic?“
„Kam?“
„Do Bradavic.“
„To je co? Nějaká zvláštní škola?“
„Jo, taková speciální čarodějnická. Zapomeň na to... Denisa Demeterová, narozená 5. prosince 1955 ve znamení Střelce... bla bla bla... Konjunktura Marsu a Jupiteru v 10. domu... bla bla bla... Cikánské karty, taroty, čajové lístky, chiromantie... Tady to je. IČO, sídlo živnosti - Plzeňská 37, Smíchov.“
„To je kousek od zastávky Betramka.“
„Zároveň tam i bydlí. Sakra.“
„Mám takový dojem, že poslední, kdo ji navštívil, byl vrah.“
„Jestli máš pravdu, mohli bychom tam najít nějakou stopu DNA. Musíme udělat prohlídku.“
„To rozhodně musíme.“
„Aneb jak efektivně zkrátit čekání na další mrtvolu. Tak jdeme.“

Zlata se podívala na dno svého vyprázdněného čajového šálku a vrhla nerudný pohled po servírce, která ji podle jejího skromného názoru měla obsloužit už před půl hodinou. Bořek si k sobě sebevědomě přitáhl její krabičku viceroyek, jednu vytáhl a zapálil si.
„Takže? Jak bylo v Anglii?“
„Prima. O slastech a strastech aupairky v anglické rodině jsem s tebou ale mluvit nechtěla. Scházíš se ještě s Boženou?“
„Neviděl jsem ji od té doby, co založila ten svůj klub pisálků. Proč?“
„Nemám na ni kontakt a ráda bych se s ní sešla.“
„Mohla jsi zkusit Facebook.“
„Taky že jsem zkusila. Bohužel se ukázalo, že Božena je taková hipsterka, že nemá ani facebookový profil. Máš na ni telefonní číslo?“
„Mám. Ale tohle jsme mohli vyřešit jednou esemeskou.“ Bořek přimhouřil oči a podrobil Zlatu velmi podezíravému pohledu. „Co ve skutečnosti chceš?“
„Sleduješ televizi?“ odpověděla otázkou. „Všiml sis vůbec, co se stalo?“
„Myslíš ty tři vraždy, co pořád omílají ve zprávách?“
„Přesně tak. Co si o nich myslíš?“
„Měl bych na ně mít názor jen proto, že se o nich mluví v médiích?“
„Možná bys na ně mohl mít názor proto, že jsi svým způsobem znal oběti.“
„Já jsem je znal?“ zatvářil se nadmíru zmateně Bořek. „Vážně?“
„Agátinu matku jsme přece znali oba.“
„To, že jsem kdysi s někým chodil do školy, neznamená, že automaticky znám jeho rodiče. Jo, párkrát jsem Matyldu zahlídnul na vánoční besídce. Dost nepokrytě flirtovala s ředitelem. To je asi tak všechno.“
„Reginu si ale pamatuješ, ne? Reginu Romanovou. Chodila s Mikym.“
„Mikyho už jsem neviděl roky,“ odfrkl si Bořek. „Naposledy, když mě přivedl na mizinu.“
„Ale tu jeho holku si přece pamatuješ!“ naléhala Zlata a v pohnutí emocí nevybíravě zamávala prázdným hrnečkem na procházejícího číšníka.
„Možná jo,“ připustil neochotně Bořek. „Možná s námi párkrát někde byla. Umřela holka, kterou kdysi píchal Myšák, no a co? Takové umírají denně.“
Zlata se zachvěla pod náporem pohoršení, které jí otřáslo.
„To myslíš vážně?“
„Naprosto vážně,“ potvrdil Bořek chladně. „Po nějaký Mikyho bejvalce je mi velký kulový. A smrt Agátiny macechy mi rozhodně žíly netrhá. Objevili ale ještě třetí tělo. Nějakou cukrářku Chalupovou. Té je mi líto. Dobrých cukrářů prý rapidně ubývá. O řemeslo není moc valný zájem.“
Zlata se třikrát zhluboka nadechla.
„Nejspíš v tom byla vážně dobrá, když si ji Božena s Františkem objednali na svatbu. Dělala jim dort a zákusky.“
„Fakt?“
Do očí jí vhrkly slzy.
„Do té její cukrárny jsme kdysi chodívali spolu, ani na to už si nevzpomínáš?“
„Ten malý podnik nahoře na Kavalírce?“
„Ano, ten. Vždycky po dramaťáku jsme si tam dávali zmrzlinový pohár. A Miky se pokaždé rozčiloval, že mu tam baba zapichuje deštníček a trubičku.“
„Trochu si to vybavuju,“ přiznal stále stejně neochotně a típl cigáro. „Poslal jsem ti do zprávy číslo na Boženu, kdybys jí chtěla zavolat. Já musím domů. Ještě jdu dneska na noční.“
„Bořku, promiň,“ vyhrkla zničehonic a přes stolek k němu natáhla ruku. „Je mi líto, jak to všechno skončilo.“
„Obávám se, že pro mě to ještě zdaleka neskončilo,“ zamumlal ponuře, vytrhl dlaň z jejího něžného stisku a zvedl se k odchodu.

Prohlídka bytu známé kartářky v doprovodu forenzních techniků se opravdu ukázala být pouhým krácením času. Když vedoucí technického týmu Markétě soucitně poklepal na rameno a sdělil jí, že odebrané vzorky zřejmě nebudou obsahovat nic, co by nepocházelo z těla oběti, neboť ani jeden z pokojů nenesl známky cizí přítomnosti, natožpak nějakého násilí, vzteky nakopla kuchyňskou linku a bolestně zaskučela. Její myšlenky na pohmožděný palec odvedl až Faust, který právě dostal zprávu, že doktor Melichar dokončil ohledání mrtvoly.
„Teoreticky bych tam s tebou nemusel,“ vymlouval se cestou z činžáku na ulici.
„Teoreticky jo,“ připustila Markéta, která se na schodech raději opírala o chatrné zábradlí, aby na pravou nohu nedošlapovala plnou vahou. „Ale určitě ve své neskonalé laskavosti nenecháš řídit mrzáka.“
„To sis ten palec vážně odrovnala?“
„Nejspíš je to jen naražený. Ale bolí to jako kráva,“ postěžovala si.
„Nechceš s tím raději zajet na rentgen?“
„S palcem u nohy? Blázníš? Strávit pět hodin na chíře, abych se dozvěděla, že si to mám zaledovat a vzít si ibalgin?“
„Co když to máš zlomené?“
„Kdybych to měla zlomený, tak to bolí míň.“
Felix už k tomu nic nedodal. Svérázný přístup kapitánky Zahradníkové k vlastním tělesným újmám ho po více než roce spolupráce nechával relativně chladným. Sedl si za volant a odvezl je oba na soudní patologii.
„Váš vrah se mi začíná líbit čím dál víc,“ zahlásil Melichar hned, jak je viděl vcházet do dveří. „Nerad se opakuje. Pro každou ze svých obětí si vyhradil jedinečný způsob otravy.“
„Co to bylo tentokrát?“ zeptala se Markéta a zvědavě pokročila k nerezovému stolu, na němž pod plachtou tušila tělo Denisy Demeterové.
„Morfium. Dvakrát překročená smrtelná dávka. Během několika vteřin usnula věčným spánkem. Na rozdíl od těch předchozích necítila vůbec nic.“
„Tentokrát byl nějak milosrdnej. Ještě něco zajímavýho? Co ten Myšák?“
„Myšáka má vytetovaného pod levou klíční kostí. V době nálezu nebyl vidět, protože na sobě měla svetr. Všimli si toho, až když ji svlékli. Nemám co bych dodal - tetování všemi známkami odpovídá těm předešlým.“
„Vsadím se ale, že pro nás něco zajímavýho přece jenom máte,“ mrkla na něj Markéta spiklenecky. „Jinak byste se netvářil tak samolibě. Tak ven s tím. Já si zatím posloužím brufenem, jestli můžu.“
Dokulhala až do Melicharovy přilehlé kanceláře a sáhla do horní zásuvky psacího stolu, kde si forenzní lékař schovával dózu s analgetiky.
„Objevil jsem... - Je ti dobře, Felixi?“ zarazil se nad pobledlým kapitánem Faustem, jenž se právě ze všech sil snažil udržet v žaludku oběd z fast foodu, když patolog odkryl tělo zavražděné.
„Je mi skvěle,“ ujistil ho nepříliš přesvědčivě Faust a dál si k ústům tiskl kapesník. „Jen mě napadlo, jestli si někdy předpověděla vlastní smrt.“
„Ta si nepředpověděla nic, protože žádný předpovídání budoucnosti neexistuje,“ vyjádřila Zahradníková hlasitě svůj názor a opatrnými krůčky se vrátila k Melicharovi.
„Co se vám vlastně stalo? Kotník?“
„Palec,“ seznámila ho stručně se svým zraněním.
„Naražený?“
„Přesněji řečeno nakopnutý. To bude dobrý. Už jsem si vzala ibáč. Tak co je s paní Demeterovou? Co jste objevil?“
„Paní Demeterová měla jako správná věštkyně pořádně dlouhý drápy, vidíte? A za těmi drápy se našlo něco, co by vám mohlo posloužit jako vodítko a zároveň jako důkazní materiál.“
„Páni, tak teď se třesu jak sáňky na podzim. Co to je?“
„Lak auta. Bílá barva. Poslal jsem ten vzorek na technické oddělení, měli by vás kontaktovat okamžitě, jakmile budou něco vědět.“
„Paráda!“
„A to není všechno. Za nehty pravé ruky byly stopy lidské kůže. Vypadá to, že se jako jediná trochu bránila.“
„Geniální! Konečně nějaká dobrá zpráva.“
„Jako jediná se trochu bránila,“ zopakoval po něm Faust a jako ve snách začal přecházet po vydlážděné místnosti. Jeho kroky se rozléhaly dunivou ozvěnou. „V krvi žádné z obětí se nenacházel omamný prostředek, že? Lék na uklidnění, sedativum...?“
„Ne, žádný barbiturát, trankvilizér nebo sedativum.“
„Ony vraha znaly. Nepřepadl je. On se s nimi sešel. Bertu Chalupovou možná doprovodil po zavíračce z cukrárny, s Reginou si schůzku předem domluvil, k paní Demeterové zašel přímo domů - jen ne až do bytu. Odtáhl ji z chodby v přízemí. Ten lak za nehty není z auta. Je to lak z omítky na stěně, u vchodových dveří jsou čtyři charakteristické škrábance, zaregistroval jsem je cestou ven, ale nebyly mi ničím nápadné. Zavolám technikům, jestli jsou ještě na místě, ať to vyfotí...“
„Jak to ale udělal s Matyldou Konečnou? Vždyť nemohl vědět, kdy přesně a jakým způsobem odjede z toho Mikulášskýho plesu. A že zrovna ve tři čtvrtě na jednu vystoupí z taxíku na Bertramce. Bylo to zkratovitý chování opilý ženský.“
„Třeba nebylo. Třeba jí poslal esemesku, že se na té Bertramce sejdou. Proto se tam zdánlivě zkratovitě rozhodla vystoupit a ostatním řekla, že se potřebuje projít. Nejspíš nechtěla, aby věděli, s kým se má sejít. Možná ten člověk úplně nezapadá do jejích společenských kruhů, nebo styk s ním chtěla utajit z jiného důvodu. Každopádně - nevzpomínám si, že by se našel její mobil. Proč ho v době, kdy jsme ji našli, neměla u sebe? Kde skončil? Ostatní oběti svůj telefon mají, nebo ne?“
„Pokud je tvoje teorie správná, vrah se ho musel zbavit kvůli zprávě, kterou jí poslal.“
„Mojí teorii nahrává i fakt, že poté, co na Bertramce vystoupila, už si nezavolala další taxi. Dispečink to potvrdil. Nechtěla žádné jiné auto, protože ho nepotřebovala.“
Ve chvíli, kdy už Felix téměř našel kontakt na vedoucího technického týmu, mu telefon v ruce zavibroval.
„To je Chloupek,“ oznámil, hovor přijal a zapnul hlasitý odposlech. „Zdravím, náčelníku. Tak jak se daří za barikádou z kancelářského vybavení?“
„Byl jsem nucen vylézt ven. A nemám pro vás dobrou zprávu. Potřebuju, abyste za mnou okamžitě přijeli k Heaven of Evil.“
„Jestli nás hodláte přizvat k hromadnýmu veselí, tak bych vás asi měla upozornit, že na grupensex je ještě brzy,“ ozvala se mu v telefonu Markéta. „Obvykle na něj dojde až po půlnoci.“
„Neřekl jsem do klubu, ale k němu. Leží tu na lavičce mrtvej chlápek s tetováním Mickey Mouse na zadku.“

Komentáře

Obrázek uživatele ef77

Skvělý. Hustý. Hodně hustý. Mám chuť řvát: "Pokračování!!!!"

Obrázek uživatele Aries

Ha! Začínám tušit... jsem strašně zvědavá, jestli nejsem vedle, tak honem pokráčko!

Obrázek uživatele neviathiel

Moje dlouhodobé podezření se trošku potvrzuje, jsem zvědavá, zda jsem se trefila...

Obrázek uživatele peva

Áá, žeby to schytal strýko držgroš? Ááá, prosím si ďaľší diel! :)

Obrázek uživatele neviathiel

Já tipuju toho zmizelého Karla.
Anebo zatím jen zmíněného Mikyho, ale ten by asi byl spíš "final boy"

Obrázek uživatele Owes

Děkuju všem za komentáře. :-) Moc si vážím vašeho zájmu a jen taktak se držím, abych vám něco neprozradil. :D Pokračování právě dopisuji, mohlo by se tu objevit ještě dnes. :-)

-A A +A