Bosé nožky
Vybrat jedno, to je úkol.
Vloni jsem vybrala drabble věnované tatínkovi a letos to udělám také tak.
Protože byl laskavý člověk, protože jsem jej měla a stále mám moc ráda a protože mi na vždycky chybí. I když jsem už velká holka.
Na podlaze tančí stíny stromů vrhané lucernami oknem .
Ťap, ťap, ťap…
Bosé nožky ťapkají po studeném linoleu.
Asi metr před postýlkou se zastaví a pak - hop! Rychle skočí do jejího bezpečí. Zamuchlat se do peřinky a rychle spát. Co kdyby náhodou!
Rodiče někdy mají zajímavé výchovné metody.
Tatínek chtěl mít s maminkou aspoň večer chvilku klidu. A tak, když jsem neustále trajdala a trajdala, pošeptal mi do ouška tajemství: „Je tam, pod postelí. Chytá děti, které v noci ponocují a nechtějí být v postýlce.“
Postýlka byla mým bezpečným útočištěm.
Pod mou postýlkou totiž nebyl žádný obyčejný bubák.
Byl tam LEV!
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Líbilo prve,
líbí teď. Vlastně je to tak trochu odpověď na všechna ta nekonečná výchovná doporučení: trauma nevzniká z činu, ale z nelásky. A když je láska, může se vše! Krásné.
Děkuji :)
Děkuji :)
Postupem času jsem se načapala, že všechna moudra, co mi tatínek říkal, jsem posílala zase já dál.
A nedávno jsem nachytala synečka, jak takto mrávokárně hovoří s dětmi naší kamarádky (své ještě nemá, tedy asi trénuje).
Předávání funguje :D
Přesně, Faob. Já jsem v
Přesně, Faob. Já jsem v dětství dostal kolikrát nařezáno, ale při tom všem jsem věděl, že mě mají rodiče rádi a proto z toho nemám žádné trauma, dnes jsem jim spíš vděčný, že mě vychovali.
Mnohem horší, než nějaké to plesknutí je podle mě dnes velmi časté přehlížení, takové to "neotravuj mě", když si píšu s kámoškou na FB". To v dítěti budí ten pocit "já nic neznamenám" a poznamenává ho to nesovnatelně hlouběji...
Řekl jsem to
zastřeněji, ale myslel jsem přesně toto. U nás vařečka taky pracovala... :-) A jak jsem tomu rád!
To nemusí být ani FB, to jsou
To nemusí být ani FB, to jsou kamarádky v kuchyni na kafíčko a nebo víkend v Ikea či mekáči a děcko v koutku za padesát...
Pak je dostanete do školy a ona dítka se diví, že se má zdravit a poděkovat a poprosit a usmívat se.
A tak se na ně usmívám o to víc a většina se i chytne :)
Chacha, si vzpomínám, jak
Chacha, si vzpomínám, jak tuhle volala dcera s děsem v hlase: "Mami! Já mluvím jako ty! A mám i stejnou intonaci!!! Co s tím mám dělat????!"
Smála jsem se velice a řekla, že s tím nic nenadělá... ať si vzpomene na babičku, že holt jsou věci, kterým neuteče :)
Přesně tak :D
Přesně tak :D
A já mám tak trošičku škodolibou radost, že to postihne i ty mláďochy :D