Chvíle odpočinku

Stmívalo se, déšť bušil do všeho od časného rána. Poslední jídlo byla nevalná snídaně. Pocítili ulehčení, když na cestu problesko světlo z oken hostince.
A ne tak ledajaké špeluňky. Měšťanské domy v Praze by se styděly vedle této krásné budovy.
Vklusali na dvůr, kde je štolba nasměroval na krytý vyvýšený chodník. Houně, položená na zemi, vsákla přebytečnou vodu z bot, služebné odebraly pláště a klobouky. Stein se rozhlédl po jídelně. Teplo, čisto, jídlo lákavě vonělo.
"Jak se to tu vlastně jmenuje?"
"U Valkýr," odpověděl Barbarič, "netuším proč."
O dvě hodiny později viděl, jak se majitelky vypořádávají se skupinou lapků.
Pochopil.