Město a hvězdy 4

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
2015
Obdarovaný: 
Terda

Alessandra zívla a upila z hrnku čaje, který jí v kuchyni nalil Karel. Když vstávala mezi druhou a sedmou odpoledne, mívala náladu a mozkovou kapacitu medvěda probuzeného ze zimního spánku.
„Jsi si tím jistá?“ zeptala se Izabely. Asi tak potřetí. Možná počtvrté.
„Jsem. Vypadal starší než teď.“
„Když ses zmínila o kruhu, ptal se na Millerovou.“
„Třeba nechtěl, abych se o něj bála. Ještě ve Vlčích Dolech jsem měla tušení, že se mu něco stane, ale on to nebral vážně.“
„Pochybuji, že ve Vlčích Dolech dostal přes hubu poprvé nebo naposled,“ povzdechla si Alessandra. „Je mu šestačtyřicet. Znáš ho rok a půl. Nemáš tušení, co všechno zažil.“
„Jak vypadá Millerová?“
„Trochu vyšší než ty. Typická zlatovlasá slovanská čarodějka.“
„Tamta vypadala úplně jinak,“ řekla Izabela podrážděně. „Proč mě Karel nebere vážně?“
„Protože to, co jsi viděla, se může stát za pět nebo deset let od teď anebo se to nestane vůbec. Ty jsi v ohrožení právě teď. Musíme ochránit v prvé řadě tebe, rozumíš?“
Izabela vstala a přešla obývák tam a zpátky. Pak si zase sedla a zkřížila nohy i ruce.
„Proč si krucinál myslíš, že se o tebe Karel stará?“ zavrčela Alessandra. „Nebo proč jsem tady teď já? Nám na tobě záleží.“

„Adrián má velkej stylovej byt na Starým Městě. V magický čtvrti,“ řekla paní Novotná. „Ale ten v životě nenajdete. Má ho zajištěnej kouzly.“
Jeremiáš zapřemýšlel, jestli tady nemarní čas. Stopovací kouzlo najde bratry Viktorínovy nejpozději dnes v osm večer. Kdyby celou dobu seděl v kanceláři a koukal na mapu, možná by to vyšlo nastejno. Možná ne. V každém případě musí dohrát divadýlko do konce.
„Někoho se bojí?“ zeptal se. „Jeho táta tvrdí, že dělá cenné předměty.“
„Ten idiot ví velkej prd,“ odsekla paní Novotná. „Co vy jste vůbec zač?“
„Nejsem tady za sebe,“ řekl Jeremiáš vyhýbavě. „Ale jestli se Adrián namočil do problémů, najdu si někoho jiného.“
„Adrián dělá pro jinou ligu, mladíku.“ Spiklenecky se naklonila k Jeremiášovi. „Velký zakázky.“
Jeremiáš se taky předklonil.
„Hodně velký, dokonce ze zahraničí, chápete.“
„Kurva,“ ujelo Jeremiášovi. Vysoká mafie. Tohle dává smysl. „Pro koho dělá?“
Paní Novotná se zase narovnala a založila si ruce. „To nevím. Já s tím nemám nic společnýho.“
„A co jeho bratr?“
Hněvivě mávla rukou. „V životě jsem ho neviděla. Je to mladý tele. Už se stihl nechat zavřít. Vobyčejnýma. Když vylezl z vězení a neměl ani kde bydlet, tak se vo něj Adrián chvíli staral. Jinak vo něm nic nevím.“
„Škoda,“ zahrál Jeremiáš zklamání. „Takže se mám s Adriánem zkontaktovat přes někoho jiného? Chci to mít rychle z krku. Kdyby to šlo vyřešit po dobrým, tak vás vůbec neotravuju.“
„Nevotravujete,“ zazubila se na něj paní Novotná. „Já vám neporadím. Řekla jsem Adriánovi, že jestli se do něčeho namočí, ať se mi tady neukazuje. A hádejte co? Už za mnou nepřijel dva roky. Stojí vám to za to?“
„Jak to myslíte?“ Aha. „Abych pravdu řekl, nevím, jestli hledat někoho jiného, anebo to nechat celý plavat. Ještě mě někdo napráská na Vyšehrad.“
„Tady nejde jen o Vyšehrad, chlapče.“ Paní Novotná zase ztišila hlas. „Vy asi nechápete, s čím si hrajete, že? Nestrkejte ten váš roztomilej ksichtík do věcí, kterejm nerozumíte. Mohl byste přijít k úrazu.“
Jeremiáš přehnaně přikývl. „Budu nad tím přemýšlet,“ vychrlil a natáhl se po kabátu. „Díky moc.“
„A dejte na sebe pozor,“ řekla paní Novotná.
Když odcházel, natáhla se za ním, popadla ho za levou hýždi, pořádně stiskla a rozesmála se.
Venku ho ovanul chladný únorový vzduch se spoustou drobných kapiček. Prošel kolem několika květináčů s vřesem a jakmile byl mimo doslech, vylovil z kapsy kabátu odznak. Díky prozřetelnosti za něj. Přes vodu by teď volal hodně nerad. Nikdo nemusí vidět, že je rudý jako rajče.
„Máš to?“ zeptal se.
„Všechno je na záznamu,“ odpověděl z druhé strany Vratislav. „Ne že bych z toho byl nějak moudrej. Co to bylo, ten smích?“
„Ukončil jsi záznam?“
„Jasně.“
„Štípla mě –“ Přerušil ho výbuch smíchu na druhé straně. Jeremiáše kromě uší začaly pálit i tváře. „Už se o tom nikdy nechci bavit, jasný?“

Patrik se nadzvedl na loktech a vyhekl. Z toho pohybu ho rozbolela půlka hrudi. Naražená žebra? Nasládlý zápach spáleniny. Protřel si oči, ale pořád viděl jen zašedlý vzduch. Kde to ksakru je? V zakouřeném squatu už se neprobudil pěkných pár let. Posadil se, vdechl ostrý pálivý dým a rozkašlal se.
Zašátral kolem sebe. Narazil na něco dřevěného s obroušeným povrchem. Taková dvířka má Adriánova kuchyňská linka, uvědomil si najednou.
„Adriáne?“ zachrčel. Levá plíce se mu musela koupat v krvi.
Zadržel dech a zvedl se na nohy. Stáhl utěrku z věšáku na lince, namočil ji do vody ve dřezu a přitiskl k nosu a ústům. Byt je plný podivného dýmu. Adrián říkal něco o kletbě. Jaká kletba?
Nalevo od něj cosi pulzovalo narudlým světlem. Patrik se celým tělem otočil tím směrem. Adriánův krystal? Popošel blíž ke stolu. Nohou na něco narazil. Překážka podivně zapraskala. Patrik setřel slzy z očí a podíval se dolů. Povědomý obrys.
Jako opařený si klekl, aby se podíval pořádně. Bolestí mu zase vhrkly slzy do očí. Chytil se stolu.
Obrys má tvar lidského těla a je spálený dočerna. Od kolene dolů pokračuje noha v nohavici. Adriánovy černé plátěné kalhoty.
Patrik polkl, aby nezačal zvracet. Opřel se o stůl a vstal.
Ohořelý ubrus a čalounění židlí. Zčernalé dřevěné části. Pulzující krystal. Adrián ho chtěl přinést, chtěl provést nějaké ochranné kouzlo, ale už to nestihl. Co teď kurva dělat?
Natáhl prsty ke krystalu. Když se ho dotkl, z krystalu se zapraskáním vyletěly jiskry. Kam dopadly, tam se rozhořely plameny. Patrika ovanul žár. Jedna jiskra mu podpálila svetr. Zakryl plamínek mokrou utěrkou a rozběhl se ke dveřím bytu. Jestli ten plamen neuhasí, spálí ho na troud jako Adriána. Musí vydržet nedýchat, jinak se udusí.
Pár kroků od dveří se reflexivně nadechl. Popílek ho zaštípal v plicích. Přesunul mokrou utěrku na nos. S obavami pohlédl na svetr. Nic se nestalo.
Klíče byly ve dveřích. Patrik odemkl a vypotácel se ven.

„Někdo pálí můj kabát,“ řekla Izabela nepřítomně.
Karel šel zkontrolovat magickou bariéru. Alessandra seděla rovná jako svíce na gauči mezi dekou a polštářem a mlčky zírala do stolu. Izabela se schoulila v křesle.
Na bariéře nic nebylo. Žádné stopy útoku.
„Nikdo na tebe neútočil,“ řekl Izabele, když se vrátil od obýváku. „Možná se chce zbavit tvého kabátu.“
„Proč?“
„Abychom ho u něj nenašli.“

Jan Kadrnožka už mohl jít dávno domů, ale neměl chuť sedět s rukama v klíně a čekat. Vražda přímo ve vyšehradském vězení patrně souvisela s případem, který zrovna řešilo oddělení vražd. Ditrich zavolal do práce další dva lidi, protože u útoků na děti často jde o hodiny. Dalo se očekávat, že pachatele chytí ještě dnes. Kadrnožka by byl velmi nerad, kdyby se k němu vůbec nedostal a kriminálka mu neráčila sdělit nic víc než že ho našli.
Zapálil si další viržinko. Situace ho rozčilovala. Vyšehradské bariéry lze narušit jedině zevnitř. Musel to udělat některý z dozorců. Kadrnožka by celou záležitost nejradši prošetřil sám, ale bylo mu jasné, že se nikam nehne, dokud k porušené bariéře nepustí někoho z kriminálky. Což znamená, že kriminálka bude zasahovat do jeho kompetencí a nakonec mu případ sebere úplně. Potáhl z viržinka, aby se aspoň trochu uklidnil.
Do kanceláře nakoukl Jeremiáš Ditrich z oddělení vražd. To je můj případ, pomyslel si hněvivě Kadrnožka. Na druhou stranu, nikdo lepší přijít nemohl. Ditrich je na magické bariéry expert.
„Jdu se podívat na tu díru v bariéře,“ oznámil Ditrich.
Kadrnožka vytáhl ze šuplíku klíče. Doprovodí tam Ditricha osobně. Aspoň se doví z první ruky, koho tahle lapálie bude stát přinejmenším místo.

Když přišlo hlášení o požáru na Starém Městě, Vratislav si vzal kabát a připojil se ke strážníkům, kteří vyrazili na místo. Dneska přicházela jedna jobovka za druhou. Pátrání po bratrech Viktorínových se zatím neposunulo ani o píď a případ se čím dál víc komplikoval. Jeremiáš před chvílí odešel prohlédnout magické bariéry ve vyšehradském vězení a vytáhl Viléma z pitevny, aby nahoře na oddělení byl někdo na příjmu. Už vážně chyběl jen požár s oběťmi na životech.
Když Vratislav dorazil na místo, bylo prakticky po všem. Na chodbě čekalo několik sousedů. U dveří stály dva prázdné kýbly a jedna konev. V bytě byla otevřená všechna okna a dveře. Jeden strážník zrovna mluvil se starším pánem, který požár ohlásil. Druhý mával na Vratislava, aby šel za ním. Třetí byl uvnitř bytu, ozývalo se odtamtud cvakání fotoaparátu.
Vratislav se obrátil na nejbližší sousedku. „Kdo tady bydlí?“
„Jmenuje se Viktorín nebo tak nějak.“ Sousedka svraštila obočí. „Bydlí sám. Míval tady slečnu, ale snad půl roku jsem ji neviděla.“
„Adrián Viktorín?“ napadlo Vratislava.
„Máte pravdu!“
Vešel do bytu za čekajícím strážníkem. Dveře byly z vnitřní strany ožehnuté. Nadechl se. Do nosu ho praštila pořádně černá magie. Nasadil si ochranné rukavice. Zdálo se, že největší spoušť je v obytné místnosti, přesně tam, kam ho nasměroval strážník.
Pod stolem leželo lidské tělo. Spálené na uhel. Téměř. Až na polovinu nohy s nepoškozenou nohavicí a několik prstů levé ruky. Vratislav odsunul od těla ohořelou židli. Zahlédl na stole krystal pokrytý popílkem. Když se na něj podíval pořádně, naježily se mu vlasy na zátylku. Křišťál je dokonalý zesilovač všeho, co jím projde. Včetně kleteb.
„Zeptejte se sousedů, jestli tady na něco nesahali,“ nařídil jednomu strážníkovi a obrátil se na druhého. „Máte pytle na nebezpečné předměty?“
„Ano,“ řekl strážník a postavil na stůl papírový sáček, který se velikostí okamžitě přizpůsobil krystalu.
Vratislav se zhluboka nadechl, rozpřáhl ruce kolem křišťálu a vylovil z paměti nejsilnější ochranné zaklínadlo, které znal. Ten zatracený kámen se neodváží zlevitovat ani s ochrannými rukavicemi.
Když zavíral papírový pytel, zahlédl něco na židli. Obešel stůl a podíval se pořádně. Ohořelý kabát. Fialový. Vratislav opatrně odsunul židli a s nepříjemným tušením kabát nadzvedl. Velikost 36. Nepoškozená růžová podšívka se zelenými puntíky. Kus pásku s velkou plastovou sponou.
Vratislav zavolal na strážníka s fotoaparátem. Bude muset někoho poslat ke Karlovi domů, aby Izabela potvrdila, že je to skutečně její kabát. Pak zavolat Viléma, aby prohlédl tělo, než s ním budou hýbat. Sehnat někoho z rodiny, aby pomohl tělo identifikovat. Či spíš to, co z něj zbylo. A pak nejspíš vyvěštit z křišťálové koule, kam se poděl Patrik Viktorín.
„Do prdele práce,“ zavrčel a dotkl se odznaku.

Olena Ševčuková přečetla už popáté tentýž odstavec. Odložila knihu na konferenční stolek, zapnula rádio a uvelebila se na gauči. Trochu se jí klepaly ruce. Vztekem nebo úzkostí nebo obojím.
Když mamka odcházela za přítelem, Olena jí ujišťovala, že je v pořádku. Nebyla to pravda. Nečekaná návštěva z vyšehradské kriminálky ji dost rozrušila. Příliš živá připomínka událostí předminulého roku. Tehdy chodila na zdrávku, blížil se jí konec roku, rozdílové zkoušky a přestup na jinou školu. Do školy přišli vyšehradští vyšetřovat podivnou smrt jedné žákyně a zmizení několika dalších. Olena neměla tušení, že se za pár hodin málem stane další obětí.
Přejela prsty po dlouhé tenké jizvě na pravém předloktí a zachvěla se. Vzpomínka ani trochu nevybledla.
Někdo zaklepal na dveře od bytu. Přeběhl jí mráz po zádech. Cokoliv, jen ne další návštěvu z vyšehradské kriminálky. Vypnula rádio, vyzula si pantofle a po špičkách došla ke dveřím. Podívala se kukátkem na chodbu.
Návštěva z vyšehradské kriminálky nebyla ta nejhorší varianta.
Patrik vypadal příšerně. Vlasy rozcuchané a spečené. Svetr na břiše ohořelý. Tvář zkroucená do bolestné grimasy. Asi by měla kromě policie zavolat i sanitku.
„Vypadni,“ řekla přes dveře. „Máš na to deset vteřin. Zavolám ti sanitku. Jinak volám policajty.“
„To nemá smysl,“ zasténal Patrik na druhé straně. „Jedině ty mi můžeš pomoct.“
„Nemůžu. Jsi popálený, musíš do nemocnice. Běž dolů a počkej tam na sanitku.“
„Počkej!“ vykřikl a rozkašlal se. „Jestli mi nepomůžeš ty, jsem mrtvej. Věř mi.“ Opřel se o dveře a zabušil na ně. Následoval další záchvat kašle. V tomhle stavu nedojde ani k domovním dveřím.
Olena si povzdechla a odemkla dveře. „Sedni si,“ řekla chladně. Ukázala na nejbližší křeslo v obýváku. „Snaž se dýchat normálně. Jestli máš zlomená žebra, můžeš mít pneumotorax plíce.“
Patrik horečně zavrtěl hlavou. „Ne. Ne. Mám v plicích kouř. Adrián je mrtvej. Zabila ho kletba. Jdou po mně.“
„Jsi v šoku,“ řekla Olena.
„Zavolej tvoji rodinu,“ řekl Patrik. „Řeknu jim o Kosturakových. Všechno co vím.“
Tohle už vůbec nedává smysl. Poúrazový šok. Určitě. Olena zvedla sluchátko a začala vytáčet rychlou záchrannou službu.
„Nemůžu tady zůstat,“ vyhrkl najednou Patrik. Přejel si oběma rukama po obličeji. Pak vstal a vyrazil ke dveřím.
„Počkej!“ zavolala za ním Olena. „V tomhle stavu nemůžeš pobíhat venku!“

„Vidíte něco?“
„Nechte mě pracovat,“ vyjel Jeremiáš a Kadrnožka sebou polekaně škubl. Jeremiáš je na Vyšehradě známý jako dobrosrdečná nekonfliktní povaha.
„Dobře,“ zamumlal Kadrnožka a vykoukl ven z cely.
Jeremiáš se nadechl, nahmatal díru v bariéře a začal se znovu soustředit. Bariéra konečně odpověděla. Teď ještě vylovit moment, kdy v ní vznikla díra. Stačí zachytit oba přetržené konce, spojit je a udělat ze sebe most. Není to náročné kouzlo, stačí se naladit na magickou bariéru. Pro Jeremiáše hračka, pokud ho někdo soustavně neruší v soustředění. Podvědomě se obrnil. Když jste mostem a neudržíte si odstup, cítíte fyzicky totéž, co bariéra. Nedávno se zapomněl a skončil zkroucený bolestí na podlaze.
Naskočil do vzpomínky. Na kraji vědomí udržoval myšlenku, že tohle není přítomnost. V šeru se pohyboval nějaký obrys. Přinesl mísu s jídlem, položil ji na zem a jakoby náhodou se opřel o stěnu. Jeremiáš zacítil poškození bariéry. Bolest byla tupá a rychle odezněla. Když se dozorce otáčel, Jeremiáš zahlédl jeho tvář a nervózně těkající oči.
Když pustil bariéru, chviličku viděl rozmazaně. Na to už je zvyklý. Zamrkal, protřel si oči a podíval se na Kadrnožku. „Přišel sem a něco přilepil ke stěně. Oblečený jako dozorce. Přinesl jídlo. Muž, kolem pětadvaceti, blonďaté vlasy, modré oči, hranatý obličej, asi metr osmdesát pět,“ vychrlil na něj. „Říká vám to něco?“
Kadrnožka se zamyslel. „Pojďte se mnou do kartotéky, to bude jistější.“

„Je to můj kabát,“ řekla Izabela, aniž se pořádně podívala na fotku. „Takže už můžeš sundat tu bariéru?“
Karel hodil fotografii zpátky do misky. Zašumělo to. Fotka odcestovala zpátky na Vyšehrad. „Pro jistotu ji nechám zvednutou,“ řekl.
„Našli Patrika?“
„Ještě ne.“

Bylo pár stupňů nad nulou a ještě pořád mrholilo. Olena přidala do kroku a dopnula si kabát. Na domnělý pneumotorax plic šel Patrik docela rychle. Sotva si stihla vzít kozačky a kabát. Kdyby na ni nepočkal na schodech, nikdy by ho nedohnala.
„Patriku, moje rodina je na Ukrajině,“ řekla. „Nemůžou ti pomoct, chápeš?“
„Byl to můj poloviční bratr,“ řekl Patrik. „Jmenoval se Adrián.“
„O čem to mluvíš?“
Na rohu ulice odbočil doleva.
„Stůj, krucinál!“
„Pojď se mnou.“ Vrátil se a popadl ji za ruku. „Musíme najít pomoc.“
„Jdeme k Šárce,“ upozornila ho.
Zmateně se rozhlédl. Místo doleva šel rovně. V půlce silnice ji pustil. „Já s tím neměl nic společného,“ vyhrkl. „On mi nic neřekl. Dělal pro Kosturakovy.“
„Co mi to tady vykládáš?“
Patrik se zastavil a věnoval jí dlouhý zoufalý pohled. „Na tebe nemůžou. Zarečtí by jim vyhlásili válku. Musíš mi pomoct.“
„Proč já?“ zasténala Olena. Ta část její rodiny, která se rozhodla žít ve světě magie – která v něm může žít – sídlí na Zakarpatské Ukrajině. Olena je prakticky nezná. Co mají sakra společného s nějakými Kosturaky?
„My jsme oba slabý místo,“ řekl Patrik.
Slabé místo? Děkuji pěkně. „Proto ti taky nemůžu pomoct.“
„Věř mi,“ opakoval. „Šlo o tvoji rodinu, ale já žádný city nepředstíral.“
Olena zalapala po dechu. Bylo jí na omdlení. Přidala do kroku. Přešlo to. „Jdi do háje,“ vyplivla. „Tohle ti mám věřit?“
„Musíme k tvým příbuzným,“ řekl Patrik. Nervózně přecházel kolem zdi. „Ty jsi v bezpečí.“
„Tak proč jsi mě táhl sem?“ Rozhlédla se. Slepá ulička, dlouhá světlá zeď, nalevo kovová vrata, na konci uličky dřevěná, vedle nich menší dvířka. „Jsme u svatého Matěje. Tady je jen hřbitov.“
Nezdálo se, že ji vnímá. Došel na konec uličky.
„Jestli chceš mluvit s mými příbuznými, budeme muset zpátky,“ řekla Olena. „Nepamatuju si jejich telefon.“
„Tak jo,“ řekl Patrik a přelezl hřbitovní zeď.

Dozorce Žiroslav Pěnkava byl bledý jako stěna a těkal očima z Jeremiáše na Kadrnožku. „Neměl jsem tušení…“ začal.
„Musel jste mít tušení, že se něco semele,“ řekl výhružně Kadrnožka.
„Já myslel, že ji chtěli jen postrašit.“ Ustrašený pohled na Jeremiáše. „Neměl jsem na vybranou. Ten člověk na mě věděl…“ Zajíkl se. „Vy to nechápete.“
„Takže vás k tomu donutil vyděrač?“
„Jo.“
„Co na vás věděl?“
„Já…“ Chvilku bylo ticho.
„Vážně si myslíte, že už vás kolegové neprověřují a že se na to nepřijde?“ řekl Jeremiáš. „Co tam najdou? Manipulovat jste s důkazy?“
Kadrnožka se výhružně napřímil.
„Nene, nic takového!“ vykřikl Pěnkava. „To bych nikdy neudělal! Já jsem spořádanej člověk, mám ženu a malé dítě…“
Tak takhle je to. „Jak se jmenuje?“ zeptal se Jeremiáš.
„Květa,“ pípl Pěnkava. „Prosím vás, neříkejte to mojí ženě.“
Někdo zaklepal na dveře. Jeremiáš vykoukl ven. Vilém. Jeremiáš zavřel dveře, protože Kadrnožka uvnitř říkal něco o neslýchané nezodpovědnosti a začínal zvyšovat hlas.
„Co se děje?“ zeptal se Jeremiáš.
„Něco se stalo se stopovačkami,“ řekl Vilém. „Ta pro Patrika Viktorína se zúžila na Hanspaulku těsně u Šárky, ale ta druhá se rozpadla.“
„Cože?“
Vilém přešlápl a zatěkal pohledem po stěnách. „Právě jsem se tam byl podívat.“
„Do hajzlu,“ ujelo Jeremiášovi. „Takže je mrtvý. Nemůžeme čekat, než to doběhne. Ten druhý je v nebezpečí.“ Otevřel dveře. „Pane Kadrnožko?“ Počkal, až velitel strážníků přijde za nimi a zavře za sebou dveře. „Potřebujeme zajistit podezřelého na Hanspaulce. Popis jste dostali dnes ráno. Je to Patrik Viktorín. Pravděpodobně má na sobě nebezpečnou kletbu. Musíme ho najít, dokud je ještě naživu. Zavolejte lidi z pohotovostí.“
„Spolehněte se,“ řekl Kadrnožka. „Pošlu tam všechno, co má nohy.“
„Díky,“ řekl Jeremiáš a rozběhl se do kanceláře pro kabát.

Olena zalomcovala železnými vraty hřbitova. Zamčeno. Všechny tři vchody. Jak jinak. Je neděle podvečer.
„Patriku?“ zavolala skrz vrata. Žádná odpověď. Jen ticho a mihotavé světlo svíček.
Skrz mříže strčila ruku dovnitř a zkusila nahmatat nějaký otevírací mechanismus. Nemělo by něco takového existovat? Co když správce někoho omylem zamkne uvnitř?
Nic. Žádná páčka.
Opřela se ramenem do vrat. Zbytečně. Vztekle bouchla do zámku. Proč zrovna hřbitovní zeď? Nemohl přelézt třeba plot na školní hřiště?
Poodešla od vrat a rozhlédla se. Možná je tady jiná brána. Možná by měla najít nejbližší telefonní budku a zavolat sanitku. Nebo policajty. Nebo vyšehradské. A pak se odtud fofrem zdekovat.
Otočila se zpátky k vratům a promnula si prsty. Měla si vzít rukavice. Ve světle hřbitovních svíček zahlédla nějaký pohyb. Lidská postava.
„Patriku?“
„Oleno?“ řekl. „Kde jsi?“ Rozhlíží se na všechny strany, jako kdyby nedokázal rozeznat, odkud přichází její hlas.
Ze tmy se vynořilo… něco. V rubáši. Nebylo to lidské. Olena zalapala po dechu. Zvedlo to ruku s pařátem a natáhlo ji k Patrikovi. Na druhé straně uličky se objevil další přízrak a pohlédl prázdnými očními důlky na Olenu. Patrik přišel o pár kroků blíž k vratům. Dotkl se přízraku, který se po čtyřech plížil uličkou. Ucukl a polekaně se rozhlédl. Dívá se přímo skrz ně. Jaktože je nevidí?!
„Patriku!“ zavřískla. „Utíkej!“
Jedna věc natáhla pařát a sevřela Patrikovo zápěstí. Patrik ztuhl a vyvalil oči na svou ruku. Do paže se mu lačně zakously ostré tesáky. Patrik vykřikl bolestí a pokusil se vyškubnout. Ruku měl okamžitě celou od krve. Další pařát ho popadl za lýtko a táhl, jako kdyby mu chtěl utrhnout nohu. Patrik ztratil rovnováhu a upadl. Dva přízraky přeskočily uličku a vrhly se na něj. Patrik zmizel pod nimi. Do jeho křiku se vmísily podivné škubavé a mlaskavé zvuky.
„Kurva!“ zaječela Olena. Přestala lomcovat vraty. Natáhla ruce k zámku a poskládala prsty přes sebe.
Zamrkala, urovnala si rozházené vlasy a toporně vstala. Na koleni ji cosi štípe. Odřenina a roztržené silonky. Hřbitovní vrata jsou otevřená dokořán. Uvnitř ticho, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Naprostá tma, žádné svíčky. Co to před chvílí viděla? Musela se jí zamotat hlava…
Zpoza rohu ulice se vynořily dvě lidské siluety. Manželská dvojice na večerní procházce.
„Patriku?“ zavolala Olena do tmy hřbitova. Snad se tam někde nesložil.
Vykročila do tmy. Zdálo se jí, že se tam něco pohnulo. Těsně před vraty se zastavila s nepříjemným pocitem, že ty přízraky v rubáších nebyly žádná mdlobná halucinace.
Napíná oči do tmy. Neodváží se udělat krok. Chce znovu zavolat na Patrika, ale nedokáže ze sebe dostat ani hlásku.
Ze tmy se vynoří mrtvolný pařát a popadne ji za kotník.
Olena zavřískne a uskočí. Kozačka jí sklouzne z nohy. Olena ztratí rovnováhu a padne nazad na chodník. Rychle přisune nohy k tělu.
Bota zůstane ležet na zemi. Pařát je pryč.
Srdce jí buší jako o závod. Pryč od vrat. Pryč odtud. Odsune se dál a toporně vstane. Málem se znovu natáhne na zem. V jedné botě na podpatku se nedá stát.
Cosi ji popadne za paži.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

to je na infarkt, mělas tam dát nějaký varování pro kardiaky

Obrázek uživatele neviathiel

Přidáno :P

Obrázek uživatele Terda

Uch. *lapá po dechu* Takovýhle to... to je regulérní mučírna.

Obrázek uživatele neviathiel

Konec bude dobrý! :)

Obrázek uživatele Zuzka

sakrapráce, to je síla!

Obrázek uživatele neviathiel

:)

Obrázek uživatele Rya

Ty dovedeš člověka rozklepat! ;)

Obrázek uživatele neviathiel

To ne, čtenáři se rozklepou sami! :-O :-D

-A A +A