Noc svatého Mikuláše - 2. část

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
ef77

Přístupnost: 15+
Upozornění: nějaké ty vulgarismy (přituhuje, no)

Zastávky na prosektuře nemíval kapitán Faust zrovna v oblibě. Většinou se mu dařilo poslat tam kapitánku Zahradníkovou samotnou a počkat si na protokol o pitvě v bezpečí kanceláře. Tentokrát se však této povinnosti nevyhnul.
Kapitánka Zahradníková měla svých starostí dost.
„To už je dvanácté auto, které jste za poslední rok poslala na šroťák!“ řval za prosklenou stěnou své pracovny plukovník Chloupek a propaloval ji pohledem. „Jak si to doprdele představujete? Že máme nějaký speciální kontrakt se Škodovkou a že nám za každou hromadu zmuchlaných plechů okamžitě přistaví zbrusu nový vůz?“
„Ale my máme kontrakt se Škodovkou, pane.“
„Mlčte! Já moc dobře vím, jaké smlouvy máme uzavřené, a taky vím, co se v nich píše. A rozhodně se v žádné z nich nepíše, že něco dostaneme zadarmo! Dvanáct totálně odepsaných vozidel za dvanáct měsíců, Zahradníková! To je jedno auto měsíčně! Víte, kolik nás ty vaše zatracené honičky stojí?“
„Celková škoda na vozovém parku byla vyčíslena na třicet milionů, z toho šestnáct milionů se týká našeho oddělení, četla jsem výroční zprávu.“
„Těch šestnáct milionů se týká vás! Za dobu, co jsem vás přijal, jste zničila víc aut než zásahovka! Já opravdu netuším, co mám s vámi dělat. Jestli vás znovu poslat do autoškoly nebo vám rovnou nechat sebrat papíry.“
„Pachatele jsme dopadli, pane. Nikdo nebyl zabit. To se dá považovat za úspěch, ne? Nebo jsme ho měli nechat ujet, abychom náhodou neodřeli lak na novým Superbu?“
„Kdybyste odřela lak, tuhle debatu bychom tu nevedli. Vy jste z toho auta udělala plechové puzzle.“
„Odvedla jsem dobrou práci. Toho auta mi líto není. Stejně to byl křáp.“
„Křáp? Já vám ukážu křáp! Až do odvolání máte k dispozici tu starou oktávku, co stojí u vrátnice. A na zimní si to přezujte sami.“

„Vítej v našem ledovém království,“ pozdravil doktor Melichar a zamával kapitánu Faustovi pilkou na kosti v zakrvácené rukavici.
„Nazdar. Můžeme to vyřídit rychle?“
„Jistě. Nebudu tě trápit.“
Melichar odložil nástroj do dřezu a zakryl tělo, na němž právě pracoval. Pak přešel k pitevnímu stolu, kde ležela první oběť jejich záhadného případu.
„Kapitánce Zahradníkové bych pohled na výsledek své práce samozřejmě neupřel, ty ale budeš radši, když ta plachta zůstane tam, kde je, není-liž pravda?“
„Děkuji, jsi velkorysý. Takže, můžeš to nějak shrnout a vytisknout mi zprávu?“
„Zprávu už mám v kanceláři na stole. A shrnutí? C34H47NO11. Akonitin, zvaný též Královna jedů. Spíš než skuteční traviči ho používali umělci ve svých dílech. Oscar Wilde, James Joyce... Čili ano, je to trochu hipsteřina, ale poměrně účinná. Ještě na konci devatenáctýho století by se na jeho stopu nepřišlo. Přiznám se, že kdyby nenašli tu druhou ženu a nebylo jasný, že se jedná o vraždu, ani já sám bych ho nejspíš nehledal a uzavřel příčinu jako obyčejný srdeční selhání.“
„Tohle jsi ale řekl jen z obdivu k vrahovi, že?“
„Jo, řekl. Ve skutečnosti jsem věděl, že je to jed, už když jsem ji na tý náplavce viděl. A najít ten správnej byla jen otázka zábavný noci v laborce.“
„A způsob podání?“
„Perorálně. Zbytky látky jsem našel v dutině ústní. Spolu s kousíčky jablka.“
„Jablka?“
„Red Delicious, jestli to potřebuješ vědět přesně. To jsou takový ty krásný, krvavě červený, co vypadají jako z umělý hmoty.“
„Reginu otrávili červeným jablkem?“
„Vypadá to tak.“
„A objevil jsi ještě něco zajímavého?“
„Tohle ti nestačí?“
„Tak jsem to pochopitelně nemyslel, hodně jsi nám pomohl. Díky.“
„Nemáš zač. Mimochodem, Felixi?“ zastavil doktor Melichar kapitána na jeho cestě k pitevnímu protokolu. „Už víš, kde budeš trávit Vánoce?“
„Jak to tak vidím, nejspíš v práci. Proč? Chtěl jsi mi něco navrhnout?“
„Ale ne, ne. Samozřejmě, že ne. To bych si nedovolil. Ne.“
Faust se jen krátce usmál, sebral z Melicharova stolu úřední desky označené číslem jejich případu a zamířil ke dveřím. Tam se ještě na okamžik zarazil.
„Oceňuji tvou sebereflexi, Tomáši. Měj se.“

Když se Felix vrátil na ústředí, Markéta už pilně zaplňovala nástěnku v jejich kanceláři.
„Jak bylo u šéfa?“
„Jak bylo na patologii?“
„Chápu.“
„Ale konečně víme, kdo je naše přístavní kočička. Před hodinou přišla identifikace. Matylda Konečná. Vdova po -“
„- inženýru Konečném?“
„Přesně tak. Po velkofarmáři a majiteli dostihových stájí.“
„Jeho smrt vyšetřovalo naše oddělení před třemi lety a paní Konečná byla mezi podezřelými, jestli si dobře vzpomínám.“
„Mezi podezřelými? Tu kauzu jsem sledovala. Všichni tady byli přesvědčený, že to udělala. Jen se jí to nedokázalo. Ta stříkačka s čistým nikotinem, kterou mu před spaním prohodila za inzulínovou, na sobě měla jen jeho otisky. Konečný verdikt: Sebevražda. To, že schází motiv, se nějak vsákne.“
„Moc dlouho si jeho peníze neužila. Boží mlýny se v jejím případě roztočily rychle.“
„Otázka zní, kdo je roztočil. Někdo, kdo zná pravdu a chtěl Konečnýho pomstít? A jak s tím souvisí Regina? Obě mají stejný tetování a obě si ho nechaly dělat ve stejnou noc. To nemůže bejt náhoda, přesto jsou to tak odlišný oběti.“
„Zatím nemůžeme vyloučit, že se znaly. Stejně jako nemůžeme ignorovat, že kromě toho tetování je spojuje jedna významná věc - peníze. Hodně peněz.“
„To byl odjakživa dobrej motiv k vraždám,“ kývla Zahradníková a posadila se za stůl, aby si rozbalila svačinu.
„Jestli pitva paní Konečné prokáže stejnou příčinu úmrtí, budeme mít oficiálně v rukách případ sériového vraha.“
„No a jak teda Regina zemřela? Budeš mě napínat, dokud neprasknu?“
Kapitán Faust přešel k nástěnce a připíchl na ni fotografii z pitevní zprávy. Byly na ni zachyceny drobné kousky jablka nalezené v ústech a žaludku.
„Otrávené jablko. Red Delicious, jestli to chceš vědět přesně.“
Markéta zastavila své rty těsně před krásným, krvavě rudým jablkem, do nějž se právě chystala kousnout.
„Myslím, že si dojdu do automatu pro bagetu.“

O tři bagety později Felix s Markétou vyrazili do domu paní Konečné v pražských Dejvicích, aby oznámili její dceři nepříjemnou skutečnost a zároveň ji požádali o formální identifikaci matčina těla.
„My nejedeme do garáže?“ zarazilo Felixe, když Markéta zmáčkla ve výtahu tlačítko přízemí namísto obvyklého suterénu.
„Ne. Naše auto je ve dvoře.“
„Ve dvoře? Co dělá ve dvoře? Ty jsi ho někomu půjčovala?“
Markéta neodpověděla. Jen kolegu zavedla přes vrátnici na dvůr, kde se chvíli kochala jeho zmateným rozhlížením po okolí, než ukázala na starou prorezlou Octavii, kterou úmyslně vytěsnil ze zorného pole.
„To je naše auto? Mám pocit, že ještě včera vypadalo úplně jinak.“
„Bude dobrý, uvidíš.“
„Taky mělo zimní gumy.“
„Je osm nad nulou.“
„Vypadá, že už tu nějakou dobu stojí.“
„Tak ho trochu rozjezdíme.“
„Nevím, jestli se mi chce rozjíždět něco, čemu brzy upadne podvozek. Pokud to nebude rovnou celý motor.“
„Chceš jet do Dejvic krtkem?“
„Jako metrem?“
„Ne, jako na hřbetě slepýho hmyzožravce.“
„Nechci jet metrem, pouze jsem vyjádřil svou obavu, zda -“
„Tak sklapni a nastup. Protože já odjíždím.“
Jízda v té shnilé plečce byla ještě horší, než doufal. Cesta přes Prahu připomínala zoufalý přibližovací manévr sedmdesát let starého ruského tanku, který utrpěl bezpočet zásahů dělostřelectva, stále však postupuje vpřed nehledě na skutečnost, že postrádá poměrně dost podstatných součástí.
Moment, kdy zastavili před vilou Konečných, se zařadil mezi ty, v nichž byl Faust ve svém životě nejblíže Bohu. Ač ne tak docela přesvědčen o jeho existenci, celým svým srdcem mu děkoval, že jej vysvobodil ze spárů té hřmící nestvůry.
Slečna Konečná byla velmi laskavá, že mu i přes své znatelné rozrušení nabídla sklenici vody s rozpuštěným aspirinem.
„Když předevčírem večer nedorazila domů, pomyslela jsem i na to nejhorší,“ svěřila se jim a její oči zalily slzy. „Zkoušela jsem jí volat, ale nezvedala mi to. Nakonec byla nedostupná, to se jí asi vybil telefon.“
„Kde byla vaše matka tu noc?“
„Přece na Mikulášském plese. Každý rok ho pořádá její charitativní organizace. DIA. Výtěžek ze vstupného jde na podporu pacientů s cukrovkou.“
„Och, jak šlechetné,“ utrousila jedovatě Zahradníková a lehce přešla Faustovo oční napomenutí. „A vy jste na tom plese nebyla?“
„Jistěže byla. Ale after party jsem se neúčastnila. To byla mámina doména.“
„Takže vaše matka po konci bálu odešla pařit jinam? Kam?“
„Říkala něco o Heaven of Evil. Ale jestli tam opravdu odjela, to nevím.“
„Heaven of Evil, to je poměrně drsnej klub pro takovou dámu, nemyslíte? Chodívala tam často?“
„Ne. Vlastně tam nikdy dřív nebyla. Mluvil o něm jeden týpek. On potom navrhl, že se tam přesuneme.“
„Jak se ten muž jmenoval?“
„Nevím. Nebyl mi představen.“
„V kolik hodin ples skončil?“
„Já odcházela v půl jedné ráno. Na mobilu bylo 00:36, když pro mě přijel taxík. Od Národního domu na Smíchově jsme odjížděli ve stejnou dobu. Já jedním autem a máma s nějakými třemi muži druhým. Slibovala, že se ráno vrátí.“
„Jak jste s maminkou vycházely?“ zeptal se kapitán Faust během cesty na soudní patologii a pečlivě pozoroval reakci Renáty Konečné ve vnitřním zrcátku.
„Byla to moje nejlepší kamarádka. Jestli to vůbec dokážete pochopit.“
„Takže vám byla bližší než váš otec?“
„Můj otec? Můj otec byl budižkničemu, kterej měl radši koně než svoje děti!“
„Řekla jste děti?“
„Jo, děti.“
„Ale já myslel, že jste byla jeho jediným potomkem.“
„Kéž by. Aspoň bychom se nemusely dělit o to, co nám patří. Mám nevlastní sestru. Agátu. Otec se s ní nikdy moc nechlubil. Její matka zahynula při autonehodě, když jí byly dva roky a on se o ni musel víc než rok starat sám, než poznal moji maminku.“
„Proč si myslíte, že jeho pozůstalost vaší sestře nepatří?“
„Protože je to kráva, která se o naši rodinu nikdy nezajímala. Dělala nám akorát ostudu. A jakmile dostala příležitost, vzala nohy na ramena. Žije v Anglii.“
„Ostudou máte na mysli co?“
„No dobře, já vám to povím, když to chcete slyšet. Agáta je prachsprostá děvka. Když jí bylo dvanáct, rozdala si to na posteli rodičů se svým učitelem klavíru. V patnácti mojí nejlepší kamarádce přebrala přítele pod záminkou, že se od něj naučí střílet. O sedmnáctých narozeninách utekla z domova s cizím chlápkem, protože měl Ferrari. Kabriolet, chápete. Vyhlásili po ní celostátní pátrání. Prča, ne? O rok později se objevila doma. Byla vdaná a měla britské občanství. Jen otec už byl na pravdě boží. A teď mi řekněte, jestli byste takovou holku chtěli za sestru.“
„No, rodinu si nevybíráme,“ poznamenal kapitán Faust neutrálně a raději věnoval pozornost husté dopravě na Magistrále.
„Hele, Renáto, jestli tě to uklidní, mám sedm bráchů. Dva hnijou v lochu, jeden tam neskončil jenom proto, že tam poslal ty dva ostatní, jeden je v podmínce za přechovávání drog, jeden kšeftuje s kradenýma autama, jenom mu to zatím nemůžou dokázat, a ti dva zbývající navštěvujou anonymní alkoholiky. Takže jo, kolega má pravdu, rodinu si nevybíráme.“
„A co ten sedmý?“
„Co?“
„Říkala jste, že těch bratrů máte sedm.“
„Jo. Sedmej je mrtvej.“

Po prvním tvrdším nátlaku novinářů na tiskové oddělení kriminální policie se plukovník Chloupek rozhodl svolat brífink. Bylo to krátce poté, co doktor Melichar dostal požehnání k soudnímu ohledání druhé oběti a chopil se skalpelu.
„Naše oddělení se takhle pohromadě sešlo naposledy na loňském vánočním večírku, takže asi všichni tušíte, proč jste tady. Zaprvé - chci, abyste se oficiálně seznámili s případem, na kterém teď pracují kapitáni Faust a Zahradníková. Jedná se o ty dvě ženy nalezené v průběhu včerejšího dne na břehu Vltavy. Oběti spolu souvisí a je pravděpodobné, že nejsou poslední. Rozhodně nechci malovat čerta na zeď, ale možná tu máme začátek hodně pochmurné série. Proto potřebuji, abyste kapitánům vyšli maximálně vstříc, pokud vás při vyšetřování požádají o pomoc. Stejně tak od vás očekávám zdravou aktivitu v této kauze. To znamená, že pokud budete mít jakýkoli nápad, nebudete si ho nechávat pro sebe; pokud narazíte na jakoukoli souvislost, stopu, vodítko, nebudete rozjíždět vlastní pátrání, ale okamžitě se o své zjištění podělíte s pověřenými vyšetřovateli. Vím, jaké jsou vaše tendence hrabat si na vlastním písečku, proto ještě jednou zdůrazňuji - tohle není obyčejná domácí zabíjačka, na které si můžete přihřát vlastní polívčičku a napumpovat ego. Tenhle případ budou sledovat všechna média. Musíme být opatrní, důslední a produktivní. Do dvanácti musíme vydat tiskové prohlášení.“
Plukovník pokynul Felixovi a Markétě, aby se ujali slova.
„Dobrá, takže tu máme dvě těla. Reginu Romanovou našli v půl sedmý ráno na náplavce u Palačáku. Matylda Konečná byla nalezená ve čtyři odpoledne na molu v libeňským přístavu. Nešlo o loupežný vraždy. Obě ženy u sebe měly všechny svoje osobní věci a cennosti. Pitva první oběti prokázala, že šlo o otravu akonitinem, což je alkaloid extrahovanej z oměje. Regina Romanová jím byla otrávená prostřednictvím jablka odrůdy Red Delicious. Vzhledem k tomu, že se na jejím těle nenašly stopy násilí, pozřela jablko sama. Smrt u ní nastala zhruba mezi půlnocí a třetí hodinou ranní. Ještě se nám nepodařilo zjistit, kde se v inkriminovanou dobu nacházela, ale druhá oběť - Matylda Konečná - byla v 00:36 naposledy viděna svou dcerou Renátou, jak se třemi neznámými muži odjíždí z Mikulášského plesu pořádaného organizací DIA z Národního domu na Smíchově taxíkem, který si sama zavolala. Podle dcery měla namířeno do tanečního klubu Heaven of Evil. Její přítomnost v klubu potřebujeme prověřit. Stejně tak totožnost tří mužů, kteří ji doprovázeli. Máme v plánu obrátit se na taxislužbu AAA, kterou kontaktovala.“
„Je to ta Konečná?“ ozval se zrzavý mladík ze zadní části místnosti. Pracovník databáze.
„Jo, Alberte. Ta Konečná. Vdova po inženýru milionáři Konečným.“
„Už víme, jestli byla taky zabita jedem?“ následoval dotaz od stejně zrzavé dívky, která s Albertem sdílela jednu židličku.
„Na zprávu z patologie ještě čekáme. Domníváme se ale, že závěr bude stejnej jako v případě první oběti.“
„Proč jste si tak jistí?“
„Asi proto, že k tomu máme důvod, Alžběto!“ odsekla Zahradníková.
„A ten důvod zní?“
„U obou žen bylo na těle nalezeno specifické tetování,“ vysvětlil Faust smířlivě. „Postavička Mickey Mouse. Obrázek nebyl starý ani den. Nejspíš jim byl vytetován osudnou noc, možná přímo v době vraždy jako jakýsi pachatelův podpis. To ještě budeme prošetřovat. Veřejnost o tomto detailu ale zatím informovat nechceme.“
„Už jste rozhodli, koho budete předvolávat k výslechu?“ obrátil se na ně plukovník Chloupek a téměř okamžitě inkasoval takový pohled od Markéty, že mu obočí vyletělo nahoru jako rychlovýtah.
„Jistě jste se chtěl zeptat na okruh podezřelých, je to tak?“ uklidňoval situaci Felix.
„Samozřejmě, že jsem měl na mysli okruh podezřelých! Co si Zahradníková ksakru myslela, že jsem tím myslel?“
„Odpusťte, pane, ale už jenom to, že jste sem svolal celý oddělení jako slepice na bidýlko, mi připadá jako totální úlet. Teď vám mám ještě před vší místní drůbeží odrecitovat celej seznam lidí, který hodláme vyslýchat? To už s tím rovnou můžu vystoupit v televizi!“
„Mám tomu rozumět tak, že postrádáte důvěru ve své kolegy, kapitánko?“
„Jo. Tak nějak to asi bude, pane. Ale neberte to osobně. Život mě naučil, že nemám věřit nikomu. Zvlášť pak lidem, který už jednou dokázali, že si to nezaslouží.“
V místnosti zhoustla atmosféra tak, že by se mohla začít podávat k obědu místo avizovaných šunkofleků ze závodní jídelny.
„Vím, že odtud už několikrát unikly jisté informace přímo do tisku, ale nikdy to nebyly natolik zásadní věci, aby ovlivnily chod vyšetřování. A vždycky jsme to ustáli. Není důvod se obávat, že by vaše sdílnost zmařila tohle pátrání. Takže se koukejte proplesknout, nebo to udělám já. Teď je tady týmový duch zapotřebí dřív než kdy jindy.“
„Případ dozorujete vy, pane, takže zejtra ráno máte na stole seznam osob, který budeme chtít vyslechnout. Jak s tou informací naložíte, už je vaše věc. Ode mě ji tady nikdo neuslyší. A jestli je to všechno, tak já jdu pracovat.“

Markéta vtrhla na pitevnu jako meluzína. Ve dveřích ji nikdo nezahlédl, přestože je otevřela. Stejně nepozorovaně prosvištěla celou místností. Doktor Melichar ji vlastně pořádně zaregistroval, až když mu z ruky vyrvala skalpel a hodila ho po umělohmotné maketě lidské kostry.
„Asi jsem vás kdysi zapomněl představit,“ promluvil Melichar nuceně klidným hlasem. „To je Eduard Kostík, můj dobrej kamarád ze studií. Eduarde, kapitánka Markéta Zahradníková. Tu bodnou ránu do frontální části lebky s následkem smrti si nevykládej špatně, zřejmě nemá svůj den.“
„Sorry, Edo. Fakt jsem tě nechtěla zabít.“
„Asi mu bude chvíli trvat, než to vstřebá. Ale on to vstřebá, tím jsem si jist. Kafe?“
„Ano, prosím.“
„Černý jak bota a hustý tak, že v něm bude stát lžíce? Pamatuju si to dobře?“
„Ano, prosím!“
„Tak jo. Pan Dočkal si ještě chvíli počká.“
Přehodil přes rozdělanou práci igelitovou plachtu a odešel do kanceláře připravit odpolední kávu.
„Problémy s Felixem?“
„S Felixem? Proč bych zrovna s ním měla mít problémy?“
„Někde jsem četl, že každej vztah po roce začne skřípat.“
„A nebyl ten článek náhodou na Proženy.cz a nepsalo se v něm o milostných vztazích?“
„Jak si to mám pamatovat? Víte, kolik sraček přečtu během noci v laborce, když čekám na výsledky?“
„Zjevně hodně. Každopádně s Faustem to nemá co dělat. Jsem nasraná, protože se nám Chloupek zase montuje do vyšetřování. Vždycky, když se objeví nějaký tučný sousto pro bulvár, začne se předvádět. Celej rok sedí na prdeli, počítá si ty svoje čísílka a jakmile je na obzoru mediálně zajímavá kauza, strčí do toho ten svůj dlouhej rypák a reje a reje a reje. Jak to prase do koryta.“
„Každej šéf má něco. Ten náš je posedlej stavěním domečků z karet. Už jich má v kanclu čtyřiadvacet. Nikdo k němu nesmí, aby průvan ode dveří nezpůsobil zkázu. I on sám se občas bojí vstoupit. Vlastně už tam nebyl skoro týden.“
„Víte, co je na návštěvách u vás tak strašně fajn, Melichare? Člověk má pocit, že právě prožívá totálně beznadějnou situaci, a pak přijde sem a uvědomí si, že vždycky může bejt daleko hůř.“
„Rádo se stalo. Tou pracovní záležitostí vás ale nepotěším. Než jste sem vrazila, dokončil jsem ohledání té Konečné. Nezemřela na otravu akonitinem.“
„A jak teda?“
„Oxid uhelnatý. Otrávila se plynem.“
„Sama asi těžko. To bychom ji nenašli venku na čerstvým vzduchu.“
„To asi ne. Ale pokud si můžu dovolit soudit, řekl bych, že zemřela v pokoji.“
„Jo, v zamčeným. Plným jedovatýho plynu. To mi došlo.“
„Ne, tak jsem to nemyslel. Podle polohy, v jaké posmrtně ztuhla, a podle výrazu tváře, předpokládám, že umřela ve spánku. Ani si nevšimla, že ji někdo tráví.“
„To mě hřeje u srdce. A přibližnou hodinu smrti jste schopnej určit?“
„V tomhle případě nebývale přesně. Mezi druhou a třetí hodinou ráno.“
„To znamená, že obě dvě zemřely zhruba ve stejnou dobu. Přesto se našly každá někde úplně jinde a s poměrně dlouhým časovým rozestupem.“
„Vím úplně přesně, kam tím míříte...“
„Ten člověk je tam naaranžoval. Nechtěl se těch mrtvých těl zbavit. Chtěl, abychom je našli. Abychom je našli přesně tak, jak je tam zanechal. Dokonce i to tetování bylo patrný na první pohled. Vyložil je jako karty na stůl.“
„Všechno tomu nasvědčuje. Naneštěstí se v drtivé většině karetních her nevykládá po jednom páru.“
„Co jste to řekl?“
„Že se téměř v žádné karetní hře nevykládají na stůl jenom dvě karty. Vždycky musíte mít minimálně postupku sestávající ze tří karet. Třeba když hrajete žolíky, musíte vyložit tolik karet, aby jejich bodové skóre dosahovalo alespoň 42 bodů. Většinou tedy vykládáte postupku a k ní trojici nebo čtveřici karet.“
Vtom se Markétě v kapse rozvibroval telefon.
„Doufám, že voláš, abys mě pozval na svařák a koblihu.“
„Promiň.“
„Co se děje?“
„Jsi na pitevně?“
„Jo.“
„Vyzvednu tě za půl hodiny.“
„A řekneš mi aspoň, co se stalo?“
„Našli další ženu. V kontejneru u Vinohradské nemocnice. Na předloktí má Myšáka.“
„A víš, že mě to nepřekvapuje?“
„Jak to?“
„Hraješ žolíky?“

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Na to jsem se strašně těšila a teď se těším ještě víc. Jsem děsně napnutá, ten sněhurkovskej motiv je super

Obrázek uživatele neviathiel

Ta atmosféra by se dala sekat mačetou. Hůůů.

Obrázek uživatele ef77

Skvělý, skvělý, skvělý. Atmosféra hustá jak to kafe pro kapitánku. Těšila jsem se moc a teď se budu těšit na další část ještě víc. Díky!

Obrázek uživatele Iantouch

Teda, to je napínavý jak kšandy.
Další kapču! :D

Obrázek uživatele neviathiel

Mám doma několik krásných rudých jablek. Šla jsem koupit banány

Obrázek uživatele Owes

Moc děkuju za komentáře. Jsem rád, že jste všichni tak napjatí. :D Na další kapitole pracuju, bude během příštího týdne. :-)

Obrázek uživatele Rebelka

Parádní, skvělé, dokonalé, už se hrozně těším na další :).

Obrázek uživatele Owes

Děkuji ti. :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Písk?

Obrázek uživatele Owes

Moc se omlouvám za zpoždění, bylo toho teď na mě moc. Ale konečně mám volný víkend, tak se do toho zítra pustím.

Obrázek uživatele neviathiel

Jupí!

-A A +A