Město a hvězdy 1

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
2015
Obdarovaný: 
Terda

Osmnáctého února. Sobota. Dvacet tři hodin třicet šest minut. Mínus pět stupňů. Přibližně.
Izabela Serigala zamrká a potřese hlavou. Svět kolem ní se rozpadá na kousky. V hlavě jí hučí a vnímá jako skrz vatu. Myšlenky nechtějí držet pohromadě. Je jí zima. Když si obejme ramena, zjistí, že má na sobě jen svetr.
Rozhlíží se. Nádraží nepoznává. Nemá tušení, kde je, jak se sem dostala a proč na sobě nemá kabát.
Budova s oprýskanou žlutou omítkou. Křoví, dvě popelnice, pytel odpadků. Zrezivělý plot a za ním tma. Jediná funkční lampa nad tabulí příjezdů. Nikde žádná lavička. Zima, tma, koleje, les, harampádí a vyšlapané cestičky kdovíkam.
Soustředí se na tabuli příjezdů. Poslední dnešní vlak jede v půl jedenácté. Další zítra v šest ráno. Izabela zvedne oči k hodinám. Je dvacet tři čtyřicet. Polije ji horko.
Málem se rozbrečí zoufalstvím.
Karel. Musí zavolat Karlovi.
Prohledá batoh. Prach nikde. Vyndá termosku s čajem a látkovou tašku se dvěma tričky a třemi páry ponožek. Lahvička Prachu se objeví v záhybu vedle kartáče na vlasy. Izabele spadne kámen ze srdce. Bez Prachu by teprve byla v loji.
Ještě potřebuje stojatou vodu. Stačí tenká vrstva.
Všechno kromě termosky a lahvičky s Prachem vrátí do batohu a ten si nasadí na záda. Projde celé nástupiště, než najde vhodnou zamrzlou louži. Klekne si na zem, odšroubuje víko termosky a vylije čaj do prohlubně. Vůně jakési ovocné směsi. Ozve se žízeň a hned po ní hlad. Izabela odloží termosku, rychle otevře lahvičku Prachu, naklopí ji vodorovně a dvakrát zatřepe. Stačí malá špetka. Lahvičku důkladně zavře, hodí do batohu a napíše do modře zbarvené hladiny dvanáct číslic.
Hladina se zavlní. Od středu.
„Ahoj,“ zašeptá. „To jsem já. Jsem někde na nádraží. Nevím kde.“
„Co se stalo?“ Zní dost vylekaně.
„Já nevím,“ vzlykne Izabela.
„Dobře. Jak se to nádraží jmenuje?“
„Nevím.“
„Podívej se na ceduli.“
Přečte nápis. Jakmile se podívá jinam, vytratí se jí z hlavy.
„Slyším. Najdu to na mapě, vydrž chviličku.“

Tlumené osvětlení. Hudba pořádně nahlas. Hromada lidí v tričkách s logem Scorpions, kožených bundách, náramcích se cvoky, slunečními brýlemi ve vlasech. Afterparty po koncertu bývají natřískané, i když se za celé letošní turné Scorpions neobjevili ani na jedné. Třeba dnes udělají výjimku.
„The night is calling
I have to go
The wolf is hungry
He runs to show
He's licking his lips
He's ready to win
On the hunt tonight
For love at first sting“

Osamocená mladá žena si řekne o cigarety, usadí se na barové stoličce, zabrouká melodii a vyťuká rytmus do stolu.
„Here I am,“ zahřmí z davu na tanečním parketu, „rock you like a hurricane…“
Dívka se usměje, rozbalí cigarety a jednu podrží v ústech, zatímco hledá v kabelce zapalovač. Někdo jí připálí.
„Díky,“ řekne dívka a letmo se podívá na muže, který se loktem opírá o barový stůl vedle ní. Docela hezký. Nezbytné tričko s logem a náramky se cvoky. Na obou rukách kožené rukavice. V levé žádný zapalovač.
„To je dobrý trik,“ promluví ona. „Jak jsi to udělal?“
„Magie,“ odpoví on s úsměvem. Má slovanský přízvuk. Východní.
Dívce zacukají koutky. „To mě zajímá. Jakápak?“
„Ohnivá.“ Zabubnuje prsty do desky stolu v rytmu refrénu. „Černá. Nebezpečná.“
„Vypadáš na to.“ Natočí se celým tělem k němu. „Miriam.“
„Aleks.“

Patrik Viktorín přivřel oči a zadíval se k obzoru. Najít ho nebyla vůbec žádná práce. V Praze nikdy není taková tma, aby nepoznal, kde končí město a začínají hvězdy. Mléčnou dráhu neuvidíte vůbec. Moc světla a moc lidí. Kdysi rád chodil na místa, kde byla tma a žádní lidé. Teď se naopak snažil být co nejvíc mezi lidmi. Mluvit s nimi nemohl, aby se neprozradil. Jen pozorovat a poslouchat.
Patrik vypadal jako student, který jede na kolej. Na sobě džíny a nový kabát. Batoh na zádech. Husté tmavé vlasy se slušivou patkou, hladce oholené tváře. Když jste upravení a čistí do poslední nitky, málokdo vám hádá pár let strávených po squattech a ubytovnách, rok na Pankráci a spolupráci s mocnou rodinou mágů černých jako uhel.
Pseudotmu za oknem vystřídalo naprosté černo. Vlak vjel do tunelu před Hlavním nádražím.
Patrik spustil nohy do bot, zavázal si tkaničky a začal se oblékat. Přes svetr se dotkl medailonu. Ta věc už se natolik stala jeho součástí, že ani nevnímal její přítomnost.
Nakonec sebral z věšáku Izabelin fialový kabát.

Izabela se schoulila do sebe a zadívala do plamene svíčky, kterou Karel před chvíli zapálil. Vzpomínka na zastrčené nádraží uprostřed polí se ztrácela ve vatě. Zato úzkost se jí držela jako klíště. Přetáhla si deku přes hlavu.
„Jestli je ti zima, musíš se osprchovat.“ Karel postavil na stolek před Izabelu hrnek horkého čaje.
Zavrtěla hlavou. „Zima mi není,“ hlesla.
„Jak dlouho jsi tam byla?“
„Já nevím. Asi čtvrt hodiny.“
Karel zpozorněl a sjel ji od hlavy k patě velmi zkoumavým pohledem. „Nevíš, nebo si nepamatuješ?“
„Nevím,“ vyhrkla Izabela zaraženě. Jak se na to nádraží dostala?!
„Máš na sobě zbytkovou magii,“ řekl Karel. Přejel jí rukou před obličejem. „Vypadá to jako nějaké matoucí kouzlo. Pamatuješ si, jak jsi odjela z Vlčích Dolů?“
Přikývla. „Ano. Nic se nedělo. Gábina mi dávala pár mých věcí, co našla někde u sebe ve skříni. Večer jsem byla u Alessandry. Doprovodila mě na vlak.“ Gábina a Alessandra patří k tuctu posledních obyvatel zastrčené komunity ve Vlčích Dolech na jižní Moravě. Izabela se tam narodila. Starali se o ni všichni a nikdo. Z rodiny měla jen strýce, který si s dětmi nevěděl rady.
„Kde jsou ty věci od Gábiny?“
„V batohu.“
„Co dál?“ Karel vytáhl z batohu látkovou tašku s oblečením a začal prohlížet obsah.
Izabelu polilo horko. „Co je s nimi?“ zeptala se.
„Nic,“ odpověděl Karel. „Trocha zbytkové vlkodlačí magie.“
„Jaké magie?“
„Nic nebezpečného,“ odpověděl rychle Karel. „Někdo se proměnil ve tvém triku.“
Ve Vlčích Dolech koluje oblečení podle potřeby. Mnohdy bez vědomí majitelů. Izabela občas našla cizí triko ve své skříni nebo svoje triko v cizí skříni. Když loni vytáhla Karlovi ze skříně svetr, aby měla v čem jít do školy, byl z toho docela vyjevený.
„Takže si pamatuješ, jak jsi nastupovala do vlaku?“
„Ano. Alessandra se mnou šla až na nástupiště.“
„Pokračuj.“
„Sedla jsem si hned, nebylo plno.“ Byl někdo v kupé? Nevzpomíná si. Vyděsilo ji to. „Já vůbec nevím. Asi jsem usnula, a jak vlak zabrzdil, tak jsem zpanikařila a vystoupila. Najednou jsem byla venku. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.“
Karel se tvářil velmi vážně. „Touhle dobou už bys měla mít vzpomínky pohromadě,“ řekl.
„Cože?“ zeptala se nechápavě.
„To nevypadá na obyčejné zmatení,“ řekl Karel. „Musela jsi dostat zásah paměťovým kouzlem."
Na komodě u dveří náhle zazvonil telefon. Izabela i Karel zvedli hlavy. Telefon používá hlavně Izabela. Karel si vystačí s vodním spojením nebo odznakem vyšehradského zvláštního oddělení, který funguje jako vysílačka.
Izabela vyskočila z gauče a vrhla se k telefonu. „Ano?“
„Ahoj, Izabelo. Jsi to ty?“ Vyplašený hlas. Povědomý. Bez jména a tváře. Zježily se jí chloupky na rukou.
„Jsi v pořádku?“
Ten hlas.
Konečně našla řeč. „Kdo volá?“
Vteřinu bylo ticho. Pak cvaklo sluchátko.
Izabela se netrefila sluchátkem do vidlice a zjistila, že se jí třesou ruce.
„Kdo to byl?“ zeptal se Karel. Lekla se. Tak úsečný tón u něj nezná.
„Neřekl mi to.“ Polkla, aby se zbavila knedlíku v krku. „Hlas znám. Nevím odkud. Nemůžu si vzpomenout.“
„Co říkal?“
Zopakovala mu to.
„Kurva,“ ujelo Karlovi. „Sedni si. Musím tě prohlédnout.“
„Cože?“
Položil jí obě ruce na hlavu. V místech, kde se konečky prstů dotknul jejích spánků, to nepříjemně zabrnělo. Lehce zatlačil na místo mezi krkem a uchem. Izabela sykla bolestí.
„Co je to?“ Hlas se jí zachvěl. To nechtěla.
Stál za ní, zíral někam do prázdna a jednou rukou si přejížděl po zátylku. „Tady to místo,“ řekl bezbarvě. „Normálně to nebolí. Pokud nemáš porušenou paměť.“

Patrik vyšel z nádraží, vdechl noční vzduch, rozhlédl se a zjistil, že může mít náladu ještě horší než před chvílí. Vítejte v Praze. Starý známý Sherwood. Za tmy vypadá úplně jinak, ale hnusný je pořád stejně. Až se nádraží zavře, budou místní lavičky obsypané bezdomovci a po nich ráno zůstanou vajgly, plechovky od piva, rozbité flašky od rumu a injekční stříkačky. Bordel, smrad, hnus.
Zvedl hlavu k nebi. Ani tady nejsou vidět hvězdy. Aspoň nesněží, je příjemně chladno a dá se dýchat. Vzduch ve vlacích bývá teplý, mastný a špinavý.
Vydal se Opletalovou ulicí na Václavák. Náměstí bylo prakticky prázdné. Sešel dolů na Můstek a pokračoval dál rovně. V půlce Melantrichovy je dobře přístupný vchod do čarodějnické čtvrti a kolem něj spousta myších děr. Ta Adriánova se nachází třicet čísel pod parapetem druhého okna zleva v prvním patře domu číslo osm.
Adriána a Patrika málokdo hádal na příbuzné, natož poloviční bratry. Měli stejného otce a stejné příjmení. Adriánova matka je čarodějka. Tátovi to s ní moc dlouho nevydrželo. Našel si obyčejnou, kterou opustil, když bylo Patrikovi třináct. Další pět let o něm Patrik neslyšel a matně tušil, že má o dvanáct let staršího bratra. Patrik vydržel na střední tři měsíce a pak utekl z domova. Bydlel po squattech, ubytovnách a kamarádech. Brzy zjistil, že krádeže vynášejí víc než brigády načerno. Nakonec skončil ve vězení. Tam se rozhodl, že si dodělá střední a najde jistější zdroj obživy. Tehdy se o něm dozvěděli táta a Adrián a přišli ho párkrát navštívit. Táta mu nabídl bydlení. Adrián slíbil, že se o něj postará, protože nechat se zavřít hned v osmnácti je dost zoufalé. Patrik se krátce po propuštění vykašlal na staré známé i na školu a začal žít úplně jiný život. Dlouho to vypadalo velmi slibně. Pak zjistil, že je namočený v pořádném průšvihu.
Přehodil si Izabelin kabát přes rameno, nabral hrst sněhu, uplácal z něj kouli a mrštil jí proti Adriánově myší díře. Koule těsně u zdi zmizela a v magické dimenzi se rozplácla o okno. Patrik zadoufal, že Adrián spí a pěkně se lekne. Zaslouží si to. Idiot.
Patrik si otřel ruce o džínsy a zabodl pohled na předěl mezi dvěma domy naproti lékárně. Nikdy nepostřehl okamžik, kdy Adrián vystoupil z průchodu. Prostě se najednou objevil, vzal Patrika za loket a provedl ho do magické dimenze. Cesta průchodem je nepříjemná. Mozek normálního člověka nedokáže pracovat se čtyřrozměrným prostorem. Nedokáže rozlišit, která realita je jeho vlastní a nakonec ani kde je nahoře a kde dole. Prvních pár návštěv bylo nejhorších. Pak si na to začal zvykat.
„Ahoj. Co tak nutně potřebuješ?“ zaslechl vedle sebe otrávený hlas. Adrián. Dlouhé vlasy, několikadenní strniště a tenký černý kabát, ve kterém je v mínus deseti zima a vytřete s ním všechny chodníky, kterými projdete, ale hlavně že má styl.
„Nazdar,“ opáčil se stejným nadšením. „Musel jsem otevřít medailon.“

Karel postavil sklenici vody na stůl tak prudce, že voda vyšplíchla. Zapálil dvě svíčky a snítku šalvěje. Oběma rukama vzal sklenici. Chvíli se soustředil. Karlův živel je voda, s tou umí pracovat nejlépe. Pak se narovnal a podal sklenici Izabele. „Vypij to hned,“ řekl.
Beze ptaní ho poslechla.
Karel někde našel nůžky, několik špendlíků a hadrovou panenku a vše naházel na stříbrný podnos.
„Co je to?“
„Návnada. Nehýbej se.“ Ustřihl Izabele pramínek vlasů. Na ostří nůžek se odrazilo světlo ze svíček. Izabela polekaně ucukla. Karel jedním špendlíkem připíchl vlasy k panence a druhý podal Izabele. „Musí na ní být tvoje krev.“
Otřásla se, zatnula zuby a píchla se do malíčku. Sykla bolestí. Vytlačila z prstu kapku krve a otřela ji o panenku. „K čemu je to?“ zeptala se.
„Počkej tady.“ Odnesl panenku do Izabelina pokoje.
Izabela osaměla. Zamotala se do deky a pohlédla do tmavého kouta za skříní. V magii se nevyznala. Neměla tušení, co se děje. Ale bylo jí jasné, že to nevěští nic dobrého.
„Dneska budeš spát tady,“ řekl jí Karel. „Nechoď do pokoje. Ve dveřích je bariéra. Nesmíš ji překročit. Mám ti tam něco vzít?“
„Pyžamo,“ hlesla. Nic jiného teď nebyla schopná vymyslet. Celý večer se těšila, až si zaleze do svého útočiště odpočinout po dlouhé cestě vlakem. „Co se děje?“ zeptala se.
„Nevím,“ řekl Karel. „Musím tě schovat za bariérou, dokud se nenajde tvůj kabát.“ Vzal si z komody odznak. „Jdu zavolat do práce. Policie umí zjistit, odkud ten člověk volal.“

Patrik se opřel rukama o okno a podíval se ven. Sněžilo. Ze skla šla zima. Patrik by na ni nejradši přitiskl i čelo, aby vyhnal vlny vzteku ze své hlavy. Adrián by si zasloužil přes hubu, o tom žádná. Ale facka není argument. Leda tak pro slabochy.
Patrik otevřel okno. Tady se nikdy nedalo dýchat.
Adrián před pár lety koupil elegantní třípokojový byt s dřevěnou podlahou a šedivě pruhovanými tapetami, částečně vybavený elegantním dřevěným nábytkem na míru. Další nábytek dokoupil v bazarech bez ohledu na styl. Nechal přelakovat na černo všechno včetně podlahy a okenních rámů. Nikdy příliš neuklízel. Všechny skříně pokrývaly vrstvy prachu a hromady nepořádku. Bylo to jako s Adriánovými velkými plány. Velká nafouknutá bublina a spousta špíny okolo.
„Proč jsi mi kurva neřekl, jak to kouzlo účinkuje?“ vyplivl Patrik. „Vůbec bych ho nepoužil. Zbytečně to nadělalo paseku.“
„Nechtěl jsi nějakou pojistku, kdyby selhalo posunutý vnímání?“ odsekl Adrián. „Tak ses mohl zeptat, ne? Zkusil jsi někdy přemýšlet předem?“
Patrik se otočil. Vztek vystřídala naprostá nevíra. „Já? To si děláš srandu? Kdybys ty přemýšlel předem, tak tohle vůbec nemusíme řešit!“
„Ty jsi v prvé řadě měl sedět doma a poslouchat ten tvůj kolovrátek a nevytahovat vůbec paty. Ne, neříkej nic, teď ten průser musíme fofrem vyřešit. Jseš si jistej, že je to její kabát?“
„Určitě. Přišla v něm.“
„Fajn, aspoň něco, ještě žes zapojil mozek a sebral ho. Jak je vůbec možný, že ten štít nefungoval? Víš určitě, že je obyčejná?“
„Moment… ne, říkala, že je jasnovidka.“
„To je ono. Jasnovidci vidí skrz posunuté vnímání. Tys to nevěděl? To už je jedno. Postarám se o to.“
„Jak?“
„Jak asi? Tohle je kurevsky vážná situace, chápeš? Nejseš schovanej pro nic za nic. Posrali jsme velkej kšeft. Jestli náš začnou hledat vyšehradští, je po nás.“
V Patrikovi hrklo. Táta měl přes bratrance vyženěné příbuzné čaroděje. Přes ně se seznámil s Adriánovou matkou. Taky od nich slýchal děsivé zkazky o vyšehradské kriminálce. Strážníci vás můžou zatknout a zmlátit, pokud nemají dostatek důkazů, aby si vás tam nechali, ale kriminálka je jiná liga. Kriminálka má specialisty, co se umí se prohrabat vaším mozkem nebo vás otrávit a nechat pomalu umírat v bolestech, dokud jim nepovíte, co chtějí slyšet. Jeden prý před pár lety upálil podezřelého zaživa. Táta zapřísahal Patrika stejně jako kdysi Adriána, aby se nepřipletl do ničeho velkého. Patrik ho poslechl. Ukradl jen jednu pitomou magickou kouli.
Patrik se nadechl. „Nemůžem ten kabát prostě hodit do kontejneru? Za magickej útok po nás půjde kriminálka. Mám jinej nápad. Půjdeme na Vyšehrad a budeme vypovídat na dohodu. Nemůžou nám přišít nic jinýho než krádež jedný magický koule.“
„Ty ses úplně zbláznil?“ zařval Adrián. „To není nějaká blbá magická koule, to je vzácnej artefakt pro černou magii! Uvědomuješ si vůbec, v jakých jsme sračkách? Až nás začnou hledat vyšehradští, dozví se to Kosturakovi! Jestli se rozhodnou nás voba oddělat, tak nás nezachrání nic, ani nějaký dementní výpovědi na dohodu! Ty vole, nejdříve se necháš vidět a pak ještě lezeš na veřejný místa, když se máš schovávat!“ Bezmocně rozhodil rukama. „Ne, to by stačilo, jdu to vyřešit.“
„S tímhle odmítám mít cokoliv společného,“ odsekl Patrik. „Nazdar.“
„Počkej,“ řekl Adrián. „Radši nikam nechoď. Můžeš přespat vedle na válendě.“
„Na té stoleté hromadě svinčíku?“
„Tak to shoď na zem,“ zavrčel Adrián. „Nech mi tady ten medailon, nabiju ti ho. Hlavně mě teď neruš, musím se soustředit.“
„Tak se soustřeď,“ odsekl Patrik a práskl dveřmi.

Karel Vrbenský zkontroloval bariéru, zavřel Izabelin pokoj a na dveře nakreslil křídou muří nohu. Nic víc už nemůže udělat.
Je půl čtvrté ráno. Izabelin kabát by se už dávno našel při úklidu vlaku.
Někdo ji zasáhl silnou matoucí a paměťovou kletbou a transportačním kouzlem. Nechal ji uprostřed noci kdesi uprostřed pole, odkud dobloudila na nejbližší nádraží, trochu se vzpamatovala a zavolala Karlovi.
Pak vzal její kabát.
Nakonec jí zavolal domů.
Karel si sedl do křesla. Věděl, že dneska nezamhouří oko a bude počítat hodiny do rozbřesku. Teď po půlnoci jsou temné síly na pozvolném ústupu, ale ani za dne nebezpečí nepomine. Bude počítat hodiny, dokud toho grázla nechytnou.
Izabela je stočená pod dekou, ale Karel ví, že nespí.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Arengil

Skvělé jako vždycky, nebezpečná atmosféra, jak to jenom umíš. A zkroušený omlouvajík za očtení dárku :)

Obrázek uživatele neviathiel

Jé díky.

Obrázek uživatele Aries

Já jsem z téhle povídky tak strašně nadšená!

Obrázek uživatele neviathiel

To ráda slyším :)

Obrázek uživatele Rebelka

Skvely zacatek jsem zvedava, jak to bude dal ☺

Obrázek uživatele neviathiel

Já taky :-)))

Obrázek uživatele ef77

*zase čte dřív, než příjemce*
Pokračování, nebo umřu zvědavostí! To by se nemělo dělat, takový skvělý úvody :o)).

Obrázek uživatele neviathiel

Ráda bych slíbila nejpozději zítra, ale znám se a radši neslibuji. Ale prozradím, že napsané už je. Jen musím udělat finální korekturu.

Obrázek uživatele Terda

Uch! Tý jo! Já se bojím (ale krásně se bojím a večer si dám asi druhé čtení, abych se bála ještě víc). Děkuji velice a strašně se těším na pokračování, protože jsem napjatá jak struna.

Obrázek uživatele neviathiel

Jééé, mám takovou radost :) (ne z toho, že se bojíš:-)
Na hryzání prstíků určitě dojde. :-D

Obrázek uživatele Terda

A ty já si hryžu ráda (ale prý to nesmím říkat moc nahlas) :D

Obrázek uživatele Zuzka

wow. Síla.

Obrázek uživatele neviathiel

:)

Obrázek uživatele Dangerous

Těším se na pokračování, je to vážně napínavé! A dokonce jsem se zvládla neztratit se v postavách (což se mi obyčejně stává - ne u tebe, ale obecně :)).

Obrázek uživatele neviathiel

To jsem ráda, měla jsem z toho trochu obavy (že ty postavy budou splývat)

-A A +A